JIzerskohorské bučiny
Národní přírodní rezervací byly vyhlášeny Jizerskohorské bučiny r.1999 a rozkládají se na 27 km 2. Je zde množství skalních útvarů a vyhlídek, jsou zde památky na dobu osidlování a život lidí v této oblasti. A právě za těmito úkazy jsem měla namířeno a víkend jsem od počátku plánovala jako cyklo-turistiku (alespoň pro sebe).
Oba dny jsem se tedy odpojovala od účastníků akce, ale Maruna měla Toma, Marcela měla JEPEho, tak snad si i oni užili krásného jarního víkendu prozářeného sluncem ve svěží zeleni bučin, tmavé zeleni jehličnanů, nebo se pokochali pohledem na louku poblíž Jizerky č.p. 8 – pověstného Hnojového domu, která teď září žlutou barvou tisíců kvetoucích narcisů.
V pátek se sjíždíme do ATC v Hejnicích, jednoduchý, ale na české poměry čistý kemp (čisté sociálky, čisté a celkem kvalitní matrace v chatkách, žádné po-zimní pavučiny apod). Na večeři jdeme společně do restauračky Dělnický dům, po návratu do kempu JEPE otvírá lahev dobrého vína, krátce posedíme.
V sobotu časně ráno vyjíždím na Smědavu a odtud po červené na rozcestí Pod Jizerou. Zde nechávám kolo a čeká mě výšlap na Jizeru, necelý kilometr po žluté. Sluníčko už vychází, po cestě potkávám tátu s asi 10-12ti letou dcerou – ti východ slunce na Jizeře stihli, v útulně pod vrcholem zalézají do spacáků 4 nocležníci, co si na východ slunce počkali těsně pod vrcholem.Časně ranní výhled přesto má své kouzlo
Za vytrvalého kukání kukačky a ranního štěbetání ptáků sbíhám ke kolu, sjíždím na Smědavu a frčim do kempu, kde už si slunečného rána na lavičce užívá Maruna. V plánovaných 9 hodin odjíždíme všichni společně přes Ferdinandov, kde se u Bílého Štolpichu napojujeme na cyklotrasu 3006 - NS Viničná cesta. Po jemné šotolině mírně stoupáme světlou zelení bučin k Oldřichovskému sedlu, míjíme dva typické jizerskohorské pomníčky. Z Oldřichovdého sedla sjíždíme do Oldřichova v Hájích, zde se odpojuji a vyjíždím lesní cestou po NS Oldřichovské háje a skály k Hřebenovému buku. Kolo nechávám u turistického přístřešku a pokračuji na Oldřichovický Špičák. Cestou míjím několik řad žulových sloupků – pozůstatků rozsáhlé obory, kterou v letech 1848 – 1850 nechal vybudovat správce panství Eduard hrabě Clam Gallas. Obora měla 5.560ha, tvořilo jí asi 11.000 sloupků, 53 velkých bran a 4 jelení skoky – zvěř mohla do obory, ale ne zpět. Výstup na vrchol Špičáku je po kovových žebřících, výhled po okolí je trochu omezen vzrostlými stromy. Vracím se zpět k Hřebenovému buku, sjíždím po modré do Oldřichova v Hájích a zde se napojuji na cyklotrasu č. 22 – Hřebenovku. Čeká mě 8 km stoupání na rozcestí Bílá kuchyně, ale po perfektní asfaltce. Ztrátu na partu mám velkou, tedy nehoní se, fotím… při focení jednoho z potoků mi po vlhkém kameni ukloznou nohy a ve snaze nenamočit foťák namáčím až do pasu sama sebe. No naštěstí je teplo a čeká mě ještě dlouhý dokopec, tedy zimou nestrádám.
Kolem občerstvovny na Hřebínku dojíždím na odbočku na Ptačí kupy. Opět sesedám z kola a směřuji na další ze skal s výhledem na Jizerky a okolí - nejbližší Holubník, skály Ořešníku, vzálenější Jizera, vodní nádrž Bedřichov a za ní Ještěd i do dáli se táhnoucí rovina polské Lužice jsou jako na dlani. Další ze zastávek je výhled z Krásné Máří a pak už mě čeká sešup údolím Velkého Štolpichu. K rozcesti nad vodopády se dá na kole jet, pak už sesedám a kolo vedu. Silnici vybudovanou v r.1891 poškodilo několik povodní, z původní kamenné dlažby zůstaly „kočičí hlavy“. Doposud ale pevně drží opěrná zeď prudké zatáčky alpského stylu. Ve své době byla tato stavba technický unikát a měla přídomek alpská silnice. I další opěrné zdi zpevňující svahy jsou po 125 letech ve velmi dobrém stavu. Zastavuji se u pamětní desky Sisi - císařovny Alžběty. Původní deska byla odhalena Německým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory 10.9.1899, tedy rok po jejím zavraždění. Na základě zákona o ochraně republiky musela být, jako všechny symboly zaniklého habsburského mocnářství, v r.1924 odstraněna. Znovuodhalení proběhlo 10.9.2011. Přes Ferdinandov se vracím zpět do Hejnic, kde se zastavuji v klášteře františkánů shlédnou výstavu fotek ze soutěže Zaostřeno na Jizerky. Krásné fotografie koutů Jizerských hor ve všech ročních obdobích.
Po návratu z výletu si u chatky s Tomem a Marunou užíváme teplého podvečera a grilujeme klobásky, JEPE grilované nemusí a tak jdou s Marcelou na večeři do resturačky.
V neděli vyjíždíme na dvě party, naše chata (Maruna, Tom, Iva) vyjíždí autem na Smědavu a odtut, již kolmo, směřujeme po Hřebenovce k osadě Jizerka. Zastavujeme na NS Rašeliniště Jizerky, společně dojedeme na Jizerku, T&M směřují do restaurace, já si užívám krásné louky kolem č.p. 8, kde kvetou tisíce žlutých narcisů. Dům je replika pověstného Hnojového domu Gustava Ginzela, „podivína, který okrášli svět“ jak praví kniha vzpomínek na legendu Jizerských hor. M&T směřují údolím Jizery do Kořenova a přes Polubný zpět na Jizeru, já směřuji na Předěl a dál po modré na rozcestí Pod Klínovým vrchem. Odtut je to pár stovek metrů na další ze skalních vyhlídek – Paličník. Výhled je na serpentiny silnice na Smědavu, Bílý Potok, Hejnice a přes frýdlantský výběžek až do Polska. Cestou zpět na Smědavu si užívám téměř 300 výškových metrů klesání, v restauračce si dávám borůvkové knedle a po pozdním obědě čekám natažená na sluníčku na Toma s Marunou. Do Hejnic si užívají sjezdu na kole oni, já nakládám kolo na střechu auta.
V kempu zabalíme, rozloučíme se s paní na recepci a slunečný víkend v Jizerkách končí.
Já plánuji návrat koncem září, až bučiny začnou zlátnout
