pěšky Davle - Jílové - Luka
Jak se brodí v prosinci.
Modrá je obvykle dobrá, tak to bude i ta modrá turistická. Ta co vede z Davle do Libeře Zahořanským údolím. Dál bychom mohli směrem do Jílového, tak akorát s gastro přestávkou na náměstí. S plnými bříšky pak na vlak do Luk pod Medníkem a zpět domů. V údolí modrá značka sleduje jakýsi Zahořanský potok. Podél něj to bude malebný výletíček čítající něco kolem 20 kiláčků. Řekla si nad turistickou mapou Marta a aniž by tušila, pozvala nás na docela dobrodružnou výpravu...
Do Davle se my Pražáci nablížíme vlakem, dva psí kamarádi, Bart a Laki, věrně s námi. Na nádraží v Davli již čeká Alenka s Radkem. Rázem nás je devět. Radek dlouhá léta bydlel v nedalekém Petrově. Zná to tady a tak navrhuje zkrácenou trasu po červené. Ovšem Marta, lačná sportovních výkonů, o nějakém krácení nechce ani slyšet. A tak důvěřivě šlapeme s modrou turistickou, tou modrou dobrou. Netrvá dlouho a doprovází nás šumění Zahořanského potoka.
Jak se později dovídáme, jde o pravostranný přítok řeky Vltavy v okrese Praha Západ, dlouhý 14 kilometrů. Potok pramení v nadmořské výšce 395 metrů v severní části obce Psáry. Odtud utíká na jihozápad, aby se zakousl do strmého stejnojmenného údolí. Tvoří hranici mezi Pražskou plošinou a Benešovskou pahorkatinou.
Ta naše modrá se drží Zahořanského jak klíště a potoční vody překonává řadou lávek. Ty jsou převážně dřevěné, ale fortelně stavěné na kroutícím se potoce. I zvesela si vyšlapuje devět turistů a dva psíci. Jedna lávka, druhá lávka a tamhle další... No a v tomto místě, kde potok není vůbec úzký, by to lávce taky slušelo. Jenže ta zde jaksi chybí. Jako by ji odnesla voda nebo někdo zcizil. A naše dobrá modrá se furt nechce Zahořanského pustit. Následuje poměrně dlouhý úsek, kdy brod stíhá brod. Pár placatých kamenů nás zve, přímo vybízí... "Tak hop na mě a skok na souseda, ten je sice o něco menší a víc pod vodou a další šutr pro změnu vratký, ale to zvládneš, druhý břeh máš přece už na dosah... "Uff, to bylo o fous! Jedna z nás maje nízké botky se raději rovnou zuje. A v půli prosince, 10 dní před svátky vánočními se bosky brodí vodou, která rozhodně ani oražená není. Na dalším brodu je nás už víc, co si v prosinci myjeme nohy venku v potoce. Teruna razí teorii dobře naimpregnovaných pohorek, těsných návleků, turistických holí a osobní rychlosti, hbitosti. Voda do 1 až 2 vteřin po vnoření a vynoření do bot prý nepronikne. Teruna hned tyto zásady podpoří praxí a ukáže nám, jak se běhá přes kameny napříč potokem. K těmto krokům, spíše tedy skokům, se ještě odhodlá Franta. Zbylých 7 turistů svými bosými chodidly zkoumá potoční dno. Nejdůležitější ze všeho však je, že nikdo v brodech neklopítl, neupadl, prostě žádná nedobrovolná koupel v tomto čase na sklonku roku se nekonala.
Dál už je to jen a jen podle plánu Marty. Mírně opožděný, o to však chutnější oběd v hospůdce na náměstí v Jílovém u Prahy. A zase pěšky městem, podél pole a smíšeným lesem, nahoru a dolů až do Luk pod Medníkem. Čekáme zde na vlak do Prahy, akorát jsme to stihli do setmění. V nohou máme opravdu slušných 20 km, jsme příjemně unaveni a všichni velmi spokojeni. Vždyť originální zážitky z prosincového brodění rozhodně patří k těm nezapomenutelným. No řekněte, kdo se může pochlubit podobnými?!?
(zaznamenala HarmIva)
