Norsko 2013 by Harm Iva /vyšlo 12.10.
Nedělní odpoledne, poslední den měsíce června, rok 2013-tý. Kola konečně naložena na záď obytného vozu Ford Rimor, snad z nostalgie, snad ze zvyku po staru zvaném Avie. Čtyři bicykly nahoru a čtyři na nosiče dolů. Michal, 2 in 1, prostě náčelník a řidič v jedné osobě, zavelí nastoupit do vozu a velký výlet na sever může být zahájen. Výlet, kdy je nutno autem urazit na startovní čáru přes 1600 km (z Prahy na trajekt do Sassnitzu cca 650 km, ze švédského Trelleborgu do norského Lillihammeru pak 950 km). Výlet, na který si Ivka s Milanem i ostatní museli rok a půl od objednání počkat. Tož hurá! Jedeme do země úchvatných vodopádů, jezer a fjordů! Do země, kterou si hlídají trollové, jež není radno si rozházet. Skřítci a skřeti, co mít je na své straně je plus. Hurá, konečně jedeme do Norska! 8-) Na hranicích v Petrovicích poslední české jídlo a přes širo-širé Německo přesun až do přístavu Sassnitz. Plynule a hladce projedeme městem, aby nás bez sebemenšího zastavení či přibrzdění plynule a hladce, prostě jak malinu vcucnul trajekt mířící do švédského Trelleborgu. Tam jsme přesně v půl třetí ráno, v pondělí 1. července. Po 4-hodinové noční plavbě, kterou jsme větším dílem prospali ve spacácích v promítacím sále. Čeká nás poněkud nudnější auto-jízda Švédskem. 500 kilometrů určitě. Po silnici E6 periferně štrejchneme norskou metropoli Oslo a přibrzdíme až večer za Lillihamerem. Definitivně zakotvíme za obcí Skeit. V bystřině místního potůčku vykonáme nezbytnou hygienu a uložíme se k spánku - prvnímu pod norskou oblohou (Vlastík doslova – spí dnes jako jediný pod širákem).
První den na kole - úterý 2.7. U horské obce Skei prakticky začíná známá cesta Peer Gynta, tzv. Peer Gynt Vegen, pojmenovaná po legendárním horalu, který zde koncem 18. a začátkem 19 století opravdu žil. Jeho postava a především jeho činy se staly předlohou ke slavnému románu Henricha Ibsena. Tuto cyklotrasu nemůže návštěvník Norska s kolem v žádném případě vynechat. A tak naše 7-členná cykloskupinka za polojasna až slunečna taky vyráží. Cesta se kroutí houpačkovitě zvlněnou krajinou, mezi zaoblenými i špičatými kopečky s lišejníky či keříky zakrslých bříz a jalovců. Sem tam vyrůstající skalka až skála, oku lahodící jezera a jezírka, stádečka pasoucích se ovcí. Osada Fagerhøi s ledabyle po planině pohozenými dřevěnými chatkami a domky, natřenými na červeno. Střechy porostlé hustými mechy a travnatými trsy. Horskou idylku norského venkova tlačí do pozadí blížící se temný mrak. Mrak bubák, který nás dostihne někde před osadou Toftsaetra. Následuje středně intenzivní pršení. Teplota vzduchu klesne z hřejivých 20 stupňů na mokrých sotva 8. Déšť nás doprovází i během dlouhého sjezdu do městečka Vinstra. Ve zdejším plánovaném kempu se nechytáme - pro letošní sezonu byl zrušen. Vlídně nás ovšem příjme kemp v sousedním Kvamu. Je vybaven fungující sušárnou, čehož náležitě využíjeme. Důvod zdržet se na dvě noci. Najeto 65 km, převýšení 700 m.
Druhý den na kole – středa 3.7. Na druhou norskou cykloetapu vyjíždíme z kempu, kde před měsícem našlo útočiště až 250 obyvatel vesnice Kvam. Evakuováni byli v důsledku záplav, které postihly jihovýchod Norska. Povodeň a sesuvy půdy způsobily silné lijáky a tání sněhu, jenž za letošního chladného jara ležel na horách a kopcích až do května. Právě vesnice Kvam v malebném údolí Gudbrandsdalen byla poznamenána nejhůře. Rozbouřená voda rozdělila obec na dvě poloviny a prohnala se skrz některé domy, které se zřítily. Teď tu panuje čilý budovatelský ruch i duch - místní se snaží co nejrychleji dát vše do pořádku. Tomu jsme ostatně byli přítomni dost zblízka při naší včerejší večerní procházce. Kdy jsme se dostali vysoko nad vesnici a krátili si pak návratovou cestu do kempu "výhodnými nábližkami". Jak jinak než v duchu hesla cykloklubu Mike "Tam, kde jiní končí, my začínáme" (skrze pastviny, kopřivy i bažiny, přes kamenné zídky i ostnaté dráty... ). Dnešní druhé kolo je s náčelnickým doprovodem, neb se vracíme do stejného kempu. Nejprve trochu procouráme břeh řeky Lagen, kde Michal zavzpomíná na své norské výpravy v letech minulých. Pak už z Kvamu jen vzhůru a ještě výš. Pořádně se zapotíme, abychom na velkolepé vyhlídce národního parku Rondane něco přioblékli. Fouká tu fest, ovšem pohled do širého kraje stojí za to. Rondane je nejstarší norský národní park rozkládající se na rozsáhlých náhorních plošinách. Založen byl 21. prosince 1962. Jeho deset vrcholů přesahuje výšku 2000 metrů. Nejnižší oblasti jsou pokryty břízovými porosty, s rostoucí výškou vegetace ubývá. Nad hranicí 1500 metrů n. m. lze nalézt již jen nejodolnější lišejníky. Pozůstatkem doby ledové jsou zde drobná ledovcová jezírka, v nejhlubším údolí parku se rozkládá jezero Rondvatnet. Venku je opravdu chladno až zima, tak se jdeme ohřát do útulného, i trochu majestátně vyhlížejícího horského hotelu Rondane. Ve společnosti nejrůznějších vycpanin více či méně dravé zvěře či ptactva vypijeme každý svou kávičku, čokoládu, capuccino. Návrat se odehrává po cyklostezce mezi malebnými chatkami s travnatou střechou, přes několik kopců, kdy oddychové sjezdy střídá táhlé stoupání. Než sjedeme do Vinstry, stačíme zmoknout v typicky norském dešti. Ještě že v našem kempu je ta bájo sušárna... Tachometr Marka hlásí 80 km a převýšení 1400 metrů.
Třetí den na kole – čtvrtek 4.7. Dnes nás čeká na kole legendární Cesta Trollů. Nejprve se však musíme autem nablížit k moři do přístavu Andalsnes, což pro Michala znamená odřídit přes 150 km (= cca 2,5 hodky). Serpentinový výjezd o 11 zatáčkách si na kolech silně užíváme. Trochu je to i o upocené dřině, ale cestou nahoru až do horského sedla Stigrora není jiné volby. Odměnou nám jsou úchvatné skalnaté vyhlídky dolů do soutěsky. Dominuje pohled na klikatící se šněrovačku Trollstigveien, vinoucí se kolem 180 metrů vysokého vodopádu Stigfossen. U mostu přes něj stavíme a kocháme se, fotíme... Nahoře si ještě projdeme vyhlídkovou stezku, zřejmě nedávno nově pro turisty upravenou. S gustem si pak vychutnáme dlouhý sjezd po bezchybně hladké silničce... Místo plánovaného kempu Valldal vybere Michal nocování v kempu asi o 6 kilometrů blíže. Je to Gudbrandsjuvet, kemp u burácivého vodopádu, kde se člověku na mžik zastaví srdce nad tou nespoutanou krásou vodního živlu... Na recepci procitneme a vzpomeneme na domovinu – obsluhuje nás český student z Vrchlabí... Jó, svět je malý, ale krásný! Zapisujeme 42 km + 900 m převýšení.
Čtvrtý den na kole – pátek 5.7. Po Trollstigveien se těšíme na Orneveien, Orlí stezku. Je zataženo, neprší však. Ve sjezdu míjíme Valdall a podél pobřeží míříme k přívozu Eidsdal - Svora. Cesta po vodě netrvá dlouho, ostatně protilehlý břeh je v dohledu. Od moře kolmo vystoupáme k jezeru Eidsvatnet. Poměrně silně tu fouká, tak se dlouho nezdržíme. Protivítr nás doprovází prakticky až k bodu, kdy se silnice začne lámat v prudší sjezd. Od sedla Korsmyra (624 m) začíná vyhlídkový úsek silnice č.63. Magická Cesta orlů o délce 9 km, čítající 11 serpentin. Po které orli dolétnou a my cyklisté se skulíme až k samotné mořské hladině Geirangerfjordu. Se zatajeným dechem obdivujeme tento fjord a plně chápeme, že patří mezi přírodní divy světa, zapsané na seznam UNESCO. U pobřeží začíná jako Storfjord a pojmenování Geirangerfjord nese posledních 15 kilometrů ve vnitrozemí. Klikatý a hluboký zářez do pevniny, jež pohltí kvantum vody v podobě vodopádů jako je Sedm sester či Nevěstin závoj. Krása nesmírná vesmírná! Etapu končíme v samotném přístavním turistickém centru Geiranger, v kempu hned u moře. Ujeto 48 km při převýšení 700 m.
Pátý den na kole - sobota 6.7. V plánu máme poměrně náročný cyklovýjezd. Od hladiny moře hodně vysoko - až na horskou vyhlídku na kopci Dalsnibba, jež se pyšní kótou 1476 metrů n.m. Michal nám nabízí částečné svezení autem i s koly. Ivka a Harmiva rády přijímají a nechají se vyvézt až k úpatí Dalsnibby. Za to si od náčelníka vyslouží pojmenování BC (= bývalé cyklistky). Hrdinkou dne se naopak stává Miluška, která svým pohodovým tempem vše vyjede. Od rychlé roty ("traktoristka" Martinka, Marek, Vlastík) se to očekává a od Milana taky - přestože si léčí zbytky virosy, jezdí jako drak. Dalsnibbu vyjedou všichni. Jedinečný výhled na Geirangerfjord nadchne každého, ačkoliv jinak samotný vrchol tvoří prakticky jen parkoviště a obchod se suvenýry. Po sjetí s hory Dalsnibby pokračujeme v putování, které náčelník nazval “etapou aljašskou”. V Grotli pravostranně odbočíme do údolí Maradalen a Videdalen. Svou trochu mrazivou i trochu opouštěnou krásou opravdu připomínají Aljašku. Jezera, vodopády, skalnaté sevření... Končíme v obci Grov, v osvědčeném rodinném kempu Nygard. Ti co ujeli dnes všechno všecičko zapisují do deníčků 87 km a převýšení 1800 m (BC hezkých 70 km + 800 m).
Šestý den na kole – neděle 7.7. Probudíme se do slunného, kyslíkem nabušeného rána, modro nad hlavou... Nabízí se realizovat "jezerní etapu". Průzračná voda nedaleko jezera Strynsvatn láká ke koupání. Ivka, Míla i Harmiva odhodí cyklooblečky. Barokně tvarované zadečky jen tak v rouše Evině se opatrně noří v chladné jezero a už plavou... ;-) Tedy víc jak tři, pět temp to nebylo, neb svaly tuhnou, dech se úží, prostě norská ledárna ledovatá! Osvěžení však parádní. Z části jezero objedeme a přes městečko Stryn míříme k další vodě. Tentokrát je to Innvikfjord. Marek si navíc zajede k ledovci Kjenndalsbreen. Natočí celkem 110 km při převýšení 900 m. Nám ostatním stačí způsobně dorazit do dnešního kempu. Michal vybral ten u moře v Innviku. Ujeto máme něco kolem 68 km.
Sedmý den na kole - pondělí 8.7. Norsko je také země ledovců a tak si k jednomu a posléze i k druhému zajedeme. Nejprve autem přes Byrkjelo k ledovci Boyabreen. Ten patří do národního parku Jostedal. Jelikož je zde přívětivě, rozhodneme se v přírodě u dřevěného stolu s lavicemi posvačit. Ovšem pozor na volně se pohybující kravky stračeny - jsou zvědavé a zřejmě mlsné a některé i záludné! Jedna zákeřně trkne Mílu do zad, až poskočí o dobrý metr... Nakonec nás Avie doveze do Gaupne. Odtud z kempu jen tak mimochodem ještě odpoledne vyrazíme na kolech k ledovci Nigardsbreen. Po 37, možná i více kilometrech spatříme za světle zelenkavým jezerem celý splaz tohoto ledovce, jenž v nejvyšších partiích přechází v obrovský krunýř Jostedalsbreenu, největšího ledovce na evropském kontinentu (= 475 km2). K našemu Nigardsbreenu, jakoby v blue odstínu prosvícenému, se někteří vydají pěšky. Aby za pomoci fotoaparátů pěkně z blízka potvrdili tu úžasnou ledovcovou nádheru... Zpátky do kempu se část sestavy chytne náčelníka a jede časovku jak o život... Celkem 77 km při převýšení 700 m.
Den odpočinku – úterý 9.7.Krátkodobá předpověď pro norské počasí vychází přesně - nebe oděno v homogenně šedivý hábit, k snídani začne drobně pršet a u svačiny déšť zesílí. Kostky jsou vrženy, bude odpočinkový den. Pro nás i pro kola. Navlíkneme se do pláštěnek či bund nepromokavek, rozevřeme deštníky a hurá, jde se nakupovat! Slušně zásobený hypermarket nedaleko skýtá rozmanitý sortiment. Mnozí se předzásobí norskými jogurty či vyhlášeným jahodovým džemem, dojde i na bramborový zeleninový salát. Harmiva koupí 12 norských vajec a usmaží je na másle a cibulce - tři osoby vydatně a chutně poobědvají. Pršení řídne a v pozdním odpoledni ustává zcela. Dozrál čas pěšky prozkoumat malebné kopcovité okolí...
Osmý den na kole – středa 10.7. Oprášíme kola, promastíme řetěz a vyrážíme na poměrně dlouhou etapu. Nejprve podél pobřeží Lustrafjordu do Skjoldenu. Kotví zde právě zaoceánská loď Costa Fortuna v celé své velkolepé parádě. Když se dostatečně nabažíme pozorování tohoto majestátního kolose, pokračujeme kolmo vzhůru do Turtagro. Dále skrze mýtnou silnici Bomweg, jenž vede okrajem NP Jotunheimen a končí údolím Fardalen. Nedaleko mýta se Martince a Vlastíkovi podaří ulovit vzácný snímek - jejich fotoaparáty zvěční na obzoru stádo sobů. Vzájemně na sebe počkáme u nádherně řvoucího vodopádu na periferii města Ovre Ardal. Jsme opět u vody, tentokrát u jezera Ardalsvatnet, když přijdou náčelnické sms instrukce: Michal nás bude v Avii čekat za třetím tunelem. Tedy ten třetí tunel, to byla opravdu chuťovka! Bývalý pro auta, teď nepoužívaný, neosvětlený, vlhký, zanesený pískem a hlínou. Většina jde pěšky kolo tlačíce, jen ti nejodvážnější (dva, tři?) opatrně ukrajují tunelovou tmu kolmo metr po metru. Konečně světlo! Ovšem ouha, po několika metrech jízdy zátaras v podobě uzamknutých drátěných vrat do výšky solidních tří metrů! I tuto překážku však zdárně překonáme - po postranním rezavém zábradlí nad jezerem si předáme naše bicykly a sami taky přelezeme. Za vesnicí Ardalstangen se nakonec opravdu s Michalem a jeho obytňáčkem shledáme a všichni i s koly se rádi necháme naložit. Autokochačka podél Ardalsfjordu a dál pak v horách má taky něco do sebe. V pozdních hodinách, kdy v červencovém Norsku stále oslnivé světlo, se koná výsadek. Abychom si náležitě užili večerní etapy horskou silnicí. Tak trochu "krajinou nikoho", kde se trumfují záblesky tajuplných jezer a jezírek s jiskřícím sněhem, kterého tu placem není málo. Zlatavě zapadající slunko vše ještě zkontroluje a jelikož to má pevně pod palcem, může jít spát. To my ještě pokračujeme v Bjorgavegen sjezdu s mnoha nepopsatelně divukrásnými vyhlídkami na Aurlandsfjorden a městečko Aurlandsvangen při jeho břehu. Končíme v kempu Lunde u Aurlandu , kde zapisujeme cílových 120 km + převýšení 2000 m.
Devátý den na kole - čtvrtek 11.7. Že dnešní etapa taky nebude lehká, se dalo tušit. Michal totiž naplánoval přejezd náhorní plošiny po Rallarvegen, sto let staré cestě, která se klikatí úzkými údolími a po strmých svazích hor. Postavena byla ručně a sloužila především k transportu dělníků a materiálu při stavbě horské železniční trati Oslo - Bergen. Provoz zahájila roku 1909, s odbočkou do Flamu se začalo až v roce 1923. Nyní cesta slouží jako skvělá cyklostezka a tu my právě teď hodláme prověřit... Brzké vstávání a dřívější start se přičítá k dobru... Z kempu Lunde do Flåm na břehu Aurlandsfjordu se jede jako po másle. Hezké a zajímavé městečko - přístav, železniční stanice, obchůdky se suvenýry. Museum o stavbě železnice, podél které se za okamžik na kolech vydáme. Záhy stoupáme po hladké asfaltečce, zurčící řeka nás doprovází. Přechod ve zpevněnou šotolinu je nenásilný a cyklojízda luxusní oproti tomu, co má následovat. Početné stádo kozy norské nás donutí dát zvířeti přednost a udělat pár foteček Cvak! A už je to tady: Brutální stoupačka Myrdal, tvořena 21 serpentinami s nerovně hrbolatým kamenitým povrchem. Tlačí každý, jet v sedle kola se prostě nedá. Konečně se vysoukáme až k železniční zastávce Myrdal na trase Oslo - Bergen. Jde o nejpříkřejší železnici v Evropě, kdy na 20 kilometrech se zdolá 865 výškových metrů. Zastavují tu všechny vlaky a to jak expresy, tak rychlíky. Dále stále většinou pozvolna stoupáme kolem nepočítaně horských jezírek a mnoha vodopádů. Skrze nekonečnou pustinu, kdy moc nechybí, aby člověku bylo skoro smutno a cítil se poněkud opuštěně. Že už jsme hodně vysoko, poznáme dle sněhových polí, přes něž kola tlačíme i přenášíme. V nejvyšším bodě Rallarvegen, v 1343 metrech nad mořem, se fotíme. Pak už jen stačí houpavě se stočit k nejvyšší železniční stanici ve Skandinávii. Je to nádraží Finse, usazené v náhorní plošině Hardangervidda ve výšce 1222 m n.m. Ideální nástupní bod k ledovci Hardangerjokulen. My se však dál držíme tratě, po které i nějaký ten vlak opravdu projede. V terénu se ještě několikrát zhoupneme, abychom posledních cca 20 km skulili víceméně s kopce. Povrch stále šotolina. V cílové horské osadě Haugastøl jsme až po desáté večerní (Rychlá rota o hodinu a něco dříve). Šeří se však jen pozvolna, takže blikaček a předních světel netřeba. Kolektivně se rozhodneme pro 45 kilometrový autopřesun do kempu Garen před Voringfossem. 95 ujetých km s převýšením 1800 metrů + pokročilý noční čas způsobí, že zapadneme do svých spacích pytlů jak norský svišť horský do své nory a spíme spánek spravedlivých...
Desátý den na kole - pátek 12.7. Chystáme se na desáté a zároveň poslední kolo v Norsku. Je v tom trocha nostalgie, že krásné cestování se chýlí ke konci. Také dost radosti, že jsme toho tolik viděli a tolik objeli, aniž by se někdo z nás zranil či měl nějaký defekt. Nakonec i ždibec pýchy – stmelili jsme se v pevně fungující pohodový kolektiv, že i sám náčelník vážně přemýšlí, zdali letošní Norsko nevyhlásí za nejlepší Mike výpravu na skandinávský poloostrov... Závěrečná etapa z kempu v Garen vede k vodopádu Voringfossen. Tento kaskádovitý, 183 metrů vysoký obr patří k řece Bjoreio národního parku Hardangervidda. S hlučným burácením padá do velkého skalního kotle. Z protilehlé strany do téže kotliny se s rachotem spouští druhý, přibližně stejně vysoký vodopád. Vzniká přitom mlhovitá vodní tříšť a při slunečním jasu hebvábná duha... Nádherná a velkolepá podívaná, kterou sledujeme nejprve z vyhlídky od hotelu Fossli, pak na kolech zajedeme i k vyhlídce protilehlé. K vodopádu je též možné přijít pěšky podél rachotící říčky dnem kotliny. Však taky z horních vyhlídek vidíme v kotlině pidi lidičky coby malé mravence. Dál míříme k Eidfjordu a cestou se kocháme hlubokým údolím Mabodalen, do nějž vodopády stékají. V nezanedbatelně dlouhém úseku se setkáváme s překážkami v podobě větších šutrů až velikých balvanů, kdy kola dokonce přenášíme. Na břehu Eidfjordu, na tzv. norské riviéře si najdeme pěkné místečko. Se zajížďkou jen pár kilometrů je to na slepé silnici, kde se sjedeme se s Michalovým obytňáčkem. Popolední pauzu věnujeme svačince, obědu a vlezeme i do moře. Vždyť i v Norsku je léto v rozpuku. Voda sice chladně osvěžující, ovšem plavání perfektní... Definitivně s kolem končíme v Kinsarviku, v kempu na břehu údajně nejkrásnějšího norského fjordu Hardangerfjord. S 58 ujetými kilometry a převýšením 350 metrů. Noc je poměrně vlahá a teplá, takže si většina z nás ustele pod širákem na trávě nedaleko Avie. Brzce ranní deštík nás však zažene zpátky do vozu.
Přesun autem do Osla - sobota 13.7. V pozdním sobotním odpoledni vjíždíme do Osla, kde stihneme ještě návštěvu muzea Kon-Tiki. Je zde k vidění originál voru z balsového dřeva, voru Kon-Tiki. Roku 1947 na něm expedice čítající šest mužů podnikla plavbu přes Tichý oceán od jihoamerického pobřeží až do Polynésie. V podvečer pak procouráme Vigeland park. Park plný sugestivně přesvědčivých sousoší nahých lidských postav. Krásná mladá těla i těla pokřivená stářím, těla žen, mužů i dětí. Každá sochá jakoby se chtěla vyjádřit, něco říci, popřípadě zakřičet... Jde o dílo sochaře Gustava Vigelanda, budované v první polovině 20. století. Třetí a poslední zastavení v norské metropoli vykonáme hned vedle přístavu, kde kotví mnoho a ještě více lodí a lodiček. Jsme okouzleni nočním životem přístavního Osla, který tak úžasně pulsuje obklopen nápaditě moderní architekturou. Hodinu před půlnocí se z Osla odpíchneme a v obytňáčku míříme na trajekt Trelleborg - Sassnitz. Zpět v Praze chceme být v pondělí odpoledne. Náčelník a teď především řidič Michal má před sebou cca 1400 km... Jeden Velký výlet na sever je u konce. Vzpomínky a pocity v každém z nás jsou však živé a dlouho tak zůstanou. Díky, Michale.