Beskydy na sněžnicích
Hlavní nádraží, nástupiště třetí, únor 15-tého, pár minut po 16 hod.:
“Káťo, co ty tady... neviděla jsem Tě snad 73 let... “.
“Jé, Harmajda! Snad taky nejedeš... “.
”Jó, jedu... “.
Svět je opravdu dost dost malej. Kateřina, kamarádka našeho lídra Ireny, se musí zúčastnit velké sněžnicové výpravy, aby se po mnoha letech setkala se svou gympláckou spolužačkou HarmIvou. Obě to přinutí zavzpomínat a ze středoškolského života vylovit zasuté, zdánlivě zapomenuté zážitky, příhody a situace. Cesta vlakem Jan Perner ubíhá aspoň rychleji... V Pardubicích přistupuje Teruna. Je nás rázem 8. Osm veselých žen v nejlepším věku, které s příslušným nadhledem rozumí legraci a umějí ji dělat – pro jiné i samy ze sebe. Osm prima prdlých holek, co vystoupí o stanici dříve, než se má a honem zase nastoupí, když zjistí svůj omyl. Přestupy v Hranici na Moravě a ve Valašském Meziříčí i výstup v cílové stanici Bystřička už bezchybné. Bodejť ne, když jsou pro sichr na budík z mobilu... V Bystřičce nás čeká domorodka Jana, Irenina přítelkyně i spolužačka, pro změnu z VŠ. Nás všechny pak čeká ještě šplhání zasněženou pěšinou pěkně vzhůru. Dobrou půlhodinku stoupání temným večerem. Čelovky nám dobře svítí na cestu, pod nohami křupe kontrastně bílý sníh. Je něco kolem deváté, když bereme za kliku. Za kliku usedlosti v Mojmírově, postavené v roce 2005 ve stylu permakultury. Poslední hodiny tohoto pátku stráví naše holčičí skupinka ještě ve společnosti dvou mužů. Jeden z nich, manžel Jany, o svém volnu zde na Valašsku vyrábí ony sněžnice, za kterými konáme tu dlouhou cestu z Čech...
Od sobotního rána začíná ryze dámská jízda. Po snídani každá z nás popadne jeden pár sněžnic, lyžařské či teleskopické turistické hůlky, batůžek, ledvinku a tradááá, upalujeme dolů do Bystřičky na autobus. Popovezeme se pár kiláčků, taky kolem přehrady Bystřička. Tím se nablížíme těm správně zasněženým kopcům. Na úpatí táhlého, místy i poměrně strmého svahu vklouzneme do sněžnic. Teruna nazuje své vlastní ozubené. Ve sněhové peřině ťapáme stále vzhůru, až se vyšplháme na kopec Santov (642 m). Docela slušně se zadýcháme i zpotíme - takhle se, panečku, piluje fyzička! V hospůdce Na Santově se stavíme původně na jedno pivko, čaj... Milá obsluha nás však zláká k "light svačince" - voňavému farmářskému bůčku z místní udírny většina z nás těžko odolává a nakonec podlehne. Vegetariánsky laděné kamarádky jen zírají a možná i závidí ve skrytu duše... (ale jen trochu a tiše) ;-). Vedle hospůdky ze dřeva krásně vytesán požehná nám Anděl strážný a my můžeme šlapat dál. Chvíli po zasněžené, ale protažené silnici jen tak v pohorkách. V lese sněžnice opět nazujeme a necháme se vést žlutou turistickou. Částečně i Baťovou naučnou stezkou, jež nás dovede přes Ptáčnici (830 m) až k horské chatě Vsacký Cáb (815 m). Tato postavena byla v roce 1928 pod vrchem Cáb (841 m). Realizujíce zde oběd se trochu zdržíme, což v konečném součtu hodin nakonec vykreslí poněkud pozdější návrat, než Jana, velitelka dnešního dne plánovala. Dobrou náladu nám nemůže zkazit ani cholericky nerudný dědek, zřejmě majitel Vsackého Cábu. Jeho prudící chování nestojí za více slov a za vzpomínku teprve ne. Dobrou náladu nám nezkazí ani jedny fest odřené paty (solidně do krvava), ani 2x rychlý úprk za nejbližší smrček (aby nadělení nebylo v kalhotách) a už vůbec ne poslední zhruba dvě hodinky našeho pochodu za setmění. Směřujeme na Dušnou (730 m), přes Růždecký Vesník a Pálenisko (571 m). Cestu sněhem neomylně vyšlapuje Jana, vybavena čelovkou, jež rozráží okolní temnotu. Sněžnicové sobotní dobrodružství končí přesně ve 20:00, kdy na prahu naší usedlosti setřásáme poslední zbytky sněhu a těšíme se na příjemný večer v teple za pecí. Tedy přímo na peci, která v podstatě vytápí celé stavení, se už vyhřívají dvě kočky a posléze taky schnou naše boty do hor. Kolektivně se všechny vrhneme na přípravu večeře a zanedlouho u masivně dřevěného stolu oválu si pochutnáváme na výborném bramborovém guláši ve dvou variantách - se spešl klobáskou či tofu sýrem pro vegetariánky. Tok myšlenek uvolněně plyne v příjemný hovor. Témata zajímavá, hluboká, žádná plytkost. Irena s Álou vzpomínají na své nedávné cestování po Thajsku, Jana zasvěceně hovoří o síle ájurvédy, tlustým bylinným herbářem listuje Ilča. Kotvičník lékařský zaujal Harmivu a pečený čaj chutnal všem. I čajomilce Ferdě, která si opisuje recept. No, tak kdo vyznává karmu a kdo věří v kouzlo koření a bylin? A co ty dvě kočky, které tak neomylně se lísají k Radce, alergičce na kočičí srst? Čím/kým tito dva chlupáči byli ve svých minulých životech? Otázek je mnoho, názorů taky. Noční čas se mezitím překulil do neděle. Děvčata, co takhle překulit se do postýlek... ?
Na rozdíl od soboty je nedělní dopoledne slunné a my konečně vidíme, co jsme ve včerejší mlze pouze tušily. Toho se musí využít! Hupsneme do sněžnic a vydáme se na kratší výletík po okolí. Vystoupáme na Pálenisko (871 m) a pohlédneme do malebné krásy Vsetínských vrchů. Opravdu nádhera! Většina z nás je přesvědčena, že na sněžnicích není naposledy. Tři z nás si valašské sněžnice od Janina muže dokonce koupí. Teruna nedá dopustit na ty své plastové se zuby.
Loučíme se s Janou, která nás kousek doprovodí. Díky, sněžnicová a pěší túra valašskou Mezopotámií byla přínosem a velkým zážitkem.
Zaznamenala HarmIva
