"Pozdrav po paprscích slunce, jež zalévá můj vlak do Ústí. Doufám, že dodržujete jízdní řád!" Toť sms-ka od naší velitelky pro tento víkend, první májový. Od Majky alias Teruny nabližující se po železnici od Jablonce. Jisto jistě - naše skupinka o šesti cyklistech se jízdního řádu drží přesně a řítí se ranním rychlíkem na místo srazu. Tím je ústecké nádraží, kde nás kamarádi již vyhlížejí. Celkem je nás 10. Včetně domorodců Miloše a jeho dcery Elišky, kteří budou dbát, abychom jeli správně. Po 5 letech chceme zkontrolovat, kolik vody přibylo v jezeře Milada, vzniklé rekultivací hnědouhelné pánve. Je již tradicí, že to bereme přes Trmice a před místním zámkem se fotíme (při první letošní návštěvě v březnu jsme zůstali za plotem, podruhé v dubnu někdo už vzal za kliku a teď do třetice o prvním májovém víkendu vrata dokořán... ). Společné foto spácháme ještě u Královského pramene nakonec i s Přemyslem Oráčem a jeho památníkem u Stadic. Paprsky slunce se najednou někam poschovávaly. Dokonce pláštěnky navlékáme, abychom zahnali těch pár kapek, jež vyhrožují přejít v regulérní déšť. A ono to funguje - pršení se nakonec nekoná. K jezeru Milada sjíždíme opatrně. Ve zdejším areálu dovoleno pohybovat se pouze po vyznačených cyklostezkách. Vzhledem k sesuvům, které následovaly po přívalových deštích v létě 2010 na jižních svazích, bylo nutné cyklostezky upravit. Vstup do volného prostoru jezera stále zakázán a koupání taky. Velkolepé plány na výstavbu hotelu, kempu s pláží nebo přístaviště odsunuty do nedohledna. Celý projekt t.č. vypadá spíš jako sci-fi. Ejhle, dostáváme se k bezprostřední blízkosti břehů jezera. Vodní hladina stále mlčí, jakoby ukrývala velké tajemno v temné hlubině pod sebou. Vody očividně dost přibylo - před 5 lety mohutné vlnolamy trčící z jezera jsou dnes zcela schovány pod hladinou. Předpokládaná hloubka Milady má být 15,5 až 24,7 metrů, plocha cca 250 ha. Velké možnosti k rekreačnímu využití vodní masy se dávaly surfařům. Ukázalo se však, že na Miladě málo fouká. Vhodnějším vodním sportem zde bude asi veslování a kanoistika. Pokud se vůbec kdy bude na Miladě sportovat... Osud jezera je stále silně nejistý. Opouštíme tuto "zemi nikoho", kde se zatím dobře daří akorát tak lesním dřevinám a listnáčům. Stromy za těch posledních 5 let znatelně povyrostly. Míříme na Krupku a dál do Krušných hor. Jedním z našich cílů je Komáří vížka (808 m). Tam se část výpravy vyveze lanovkou, zbytek trochu potrénuje a Komáří vížku zdolá kolmo po ose. Uff. Včetně 13-tileté Elišky, která má tímto sportovním výkonem výškový rekord v kapse. Výjezd točitou silničkou je zpestřen finišujícím pelotonem mezinárodních závodů v kategorii juniorů. Což našim hochům Milanovi a Jaromírovi nedá. Kopec nekopec, šlápnou do pedálů, zrychlí a tak trochu si taky zazávodí. Mezitím se vyčasilo natolik, že zpoza mraků vykukuje kuliferda slunko. Když skončíme s obědem v restauraci na samém vrcholu Komáří vížky, je dočista blankytně modro. Drobet zde procouráme na kolech náhorní plošinu, po té se stočíme se směrem k Telnici, kde máme dnes končit. Jaro i tady v horách se již probouzí, kolem nás to kvete, voní a my lačně všemi smysly tu okolní krásu hltáme. I pasoucí se koníky a stádo kravek stračen. Jedeme pěšinou mezi pastvinami, v závěru pak po asfaltečkách. Při sjezdu již nad Telnicí objevíme zbytky sněhového pole. Důkaz, že paní Zima se vzdává pomalu a velmi nerada. Ústečtí Miloš s Eliškou nás opustí, aby za světla ještě dojeli domů. Ve vytopené chatě U Nováčka jsme v podvečer přijati vlídně, ba srdečně. S chutí se vrhneme na špagety se sýrem a masovou čmajdou, popíjíme pivko či vínko.Taky se hodně nasmějeme - ony výlety s Majkou/Terunou mají totiž legraci tak nějak už zakódovanou :-).
Po bohaté nedělní snídaní se s místními rozloučíme (prý zase za 5 let ;-)... ) a v plné polní vyrážíme do lesního terénu. Poradili nám moc pěknou, asi 5 km dlouhou cestu po vrstevnici. V zimě jistě úžasnou trasu pro běžky. Ivka, Teruna a Harmiva, účastnice prvé expediční Milady, jsou rády, že jedou zcela jinak a nově něž před 5 lety. Petrovice už štrejchneme po silnici a stavíme až v obci Tisá, nad kterou se prostírá úchvatné skalní město,
omračující množstvím bizarních pískovcových útvarů. Výhledy z Tiské stěny (613 m) jsou jedinečné... Další zastávkou našeho cykloputování je Děčínský sněžník (723 m). Poměrně příkré stoupání vyfuníme až k rozhledně, na chvíli spočineme na Drážďanské vyhlídce a zaslouženě se kocháme se. Nakonec sestupujeme moc hezkou, ale většinou nejetelnou turistickou červenou, kola vedouce. Nedělní oběd realizujeme velmi chutně v prvorepublikovém hotýlku Maxičky. Už jen polévka kulajda s několika druhy hub je bezkonkurenčně vynikající. S úsměvem zavzpomínáme na děčínského průvodce Vaška, kterého Teruna před 5 lety vylovila z rybníka... ;-). Je sice pěkně jarně, slunečno, koupací teploty však jen pro ty otužilejší. Rybník až na kachny zeje prázdnotou a tak vylovit nemáme koho. Spoléhaje se na naše mapy a naši vytříbenou orientaci, sjedeme bezchybně do Děčína. Zde nás okouzlí Ovčí můstek ze 16 století. Nelze jinak než našim fotografům zapózovat. V Děčíně stihneme ještě omrknout vyhlídkovou Pastýřskou stěnu a zdejší synagogu, která tak trochu zázrakem, ale i zásluhou tehdejších představitelů města přežila druhou světovou válku. Nad míru spokojeni se všichni uvelebíme v přistavěném vlaku na Prahu, v kolech kolem 90 km.Nové Martino kolo pochvalně prošlo dalším zatěžkávacím testem. Fotografové Líbánek, Ilča a Jaromír mají radost ze svých úlovků beze zbraní. Příjemně unaveni, plni zážitků kujeme plány na akce další...
zaznamenala HarmIva
