Vyškrábat se až na vršek buližníkové Vraní skály (536 m) je docela dřina. Příkrý svah je nahoru nejetelný, po žluté turistické kola se supěním tlačíme. Výstup na vyhlídku je nejnáročnější, přestože usnadněn vrcholovým zábradlím a dvěma plošinami. Mezi partou Stodoláků se šíří myšlenka, zda-li máme toho Zdeňka vůbec rádi... Ale ano, máme - výborný kruhový výhled z Vraní skály je nám odměnou. Ukazujeme si křivoklátské lesy, Beroun, Prahu, Brdy, hrad Točník. Zrakem vyhledáme i nedaleké Hudlice, rodiště národního buditele Josefa Jungmanna. Měli bychom vidět i Krušnou horu s charakteristickým profilem... Jo, jo, támhle bude! Z plechové schránky vyjmeme návštěvní knihu a provedeme záznam o naší přítomnosti na vrcholu skály. Ještě kolektivní foto samospouští. CVAK a po žluté pokračujeme naučnou stezkou Panorama přes vrch Velíz (595 m), kde archeologické vykopávky potvrdily nález pravěkého sídliště. Dnes zde stojí křesťanský kostelík Narození sv. Jana Křtitele. Prudkým sjezdem se dostaneme do obce Kublov, po silnici si to dále hasíme na Broumy, dílem ve stinném lese přes Bušehrad. Zde někde má technický problém se svým bicyklem Honza 6 (prasklý ořech), odpojuje se od nás a nejbližší cestou směřuje do Zdic na vlak. My ostatní narazíme na turistickou zelenou - čtveřice cyklistů je věrna silnici, po které se skulí do Skryjí. Druhá čtveřice to zkusí obtížnějším terénem po zelené. Kluzká tráva, šutrovitost, příkrý sklon cesty... Než se naděješ, už máš ustláno... I jednomu z nás se podařilo. Ve Skryjích v přívětivé hospůdce u kostela se sjedeme a dáme gastropauzičku - velmi chutně poobědváme a doplníme tekutiny. O Honzu jsme sice přišli, ale tři další cyklisté ze Stodoly posílili naše řady... Konsumovat do hospůdky dorazil totiž Pepa, posléze i Silva s konsultantem Karmejem. Oba dva to tady znají lépe jak své boty, jejich rady jsou přínosem. Přesto se vedoucí výpravy většinou drží své prvotní vize a jede podle plánu. I tak si můžeme hrdě říkat "Foltýnova jedenáctka" ;-)
Čas kvačí a my toho před sebou ještě máme... Dostáváme se pod nádherné Týřovské skály a nemůžeme nezastavit v legendárním hospodě U Rozvědčíka. Víme totiž, že jsme v kraji spisovatele a novináře Oty Pavla a že prvním majitelem a stavitelem tohoto hostince byl Jaroslav Franěk, rodák z blízkých Nezabudic a odvážný rozvědčík. Pivka a kofoly v nás jen zasyčí. Ačkoliv dnes začíná druhá zářijová dekáda, panují typická 30-tistupňová letní vedra. Kdy koupeme se ve vlastní šťávě, tedy ve vlastním potu. Po uhašení žízně nás čeká stoupání a následný sjezd do Roztok.To všechno pod skalami tentokrát Nezabudickými, neméně krásnými. A už je tu další stoupání - k Paraplíčku. Je to po turistické žluté a tudíž opět značně výživné, ale stojí to za to. Paraplíčko je totiž pěkný dřevěný altánek s kuželovitou střechou nad soutokem Rakovnického potoka a řeky Berounky. Je odtud velkolepá vyhlídka na obec Roztoky u Křivoklátu a magický meandr Berounky. Naučná stezka nás pak odtud dovede k hradu Křivoklát. Kde posbíráme nějaké to razítko a mažeme dál. V podstatě je to opět o jízdě do kopce. Až k přírodní rezervaci Brdatka, jež rozkládá se ve svahu nad Berounkou mezi Křivoklátem a Zbečnem. Nemineme ani přehradu Klíčava, zdroj pitné vody pro Kladensko. Překvapí nás hustota ryb ve vodní nádrži, vhozeným kouskem chleba rybí vření nabírá na intenzitě... Ještě kus lesním terénem se zastávkou u lesní studánky a jsme na silnici do Bělce a odtud na Chýňavu. Ve zdejší hospodě poslední dnešní občerstvení, pozdně odpolední či podvečerní, jak kdo chce. Kvasnicové Svijany i žlutá limonáda v nepolevujících vedrech stále chutnají. Těsně za Chýňavou se rozdělíme. Pro někoho je výhodnějších 10 kilometrů do Berouna a následně vlakem na pražský Smíchov. Druzí se drží původní verze návratu a dojedou přes Podkozí, Svárov a Červený Újezd do Sobína a nakonec do Zličína k metru. Tam jsme přesně ve 20:00 - přesně jak vedoucí výpravy naplánoval :-). Skoro všichni natočí během této parádní neděle kolem stovky kilometrů, Vašek jedoucí po ose až na Jižní Město i přes 160 km. Nastoupáno je taky dost, prý nejméně 1000 metrů. Marta je ráda, že tentokrát ani jednou nepíchla a dojezd s čelovkou za tmy bere jako novou zkušenost. Vlastně nikdo nepíchl, jen ten Honzův nešťastný ořech rupnul. I těšme se na další podobně vydařené akce bez píchnutí, s fungujícími ořechy a hlavně s bezva spřátelenými cyklisty!
Zaznamenala Harmiva
