Víkendové cyklotoulky - Zemská brána, Anenský vrch, Divoká Orlice
Čekám na Hlavním nádraží, vlak přijíždí ze Smíchova, moji víkendoví parťáci mi drží dobrý flek. Je pátek, dost vedro a dle předpovědi představa prudkého ochlazení a dešťů hodně vzdálená. Přesto Ivka zamluvila střechu nad hlavou - chatičku v tábořišti Petrův palouk u obce Nekoř. I noce mají být totiž mokré, zvláště ta ze soboty na neděli. Původní plán nocovat pod stanem či žďárákem tedy opouštíme a naše kola jsou hned o něco lehčí. Usedám v kupé na tom dobrém fleku vedle cyklotuláků Ivky a Milana a značně natěšena uháním v rychlíkovém vlaku vstříct zážitkům nevšedním.
Již na nádraží v Ústí nad Orlicí se chytneme skupinky téměř 20 děvčat v tyrkysovém. Jsou to nepřehlédnutelně veselé Žížalky, jak čteme v potisku na zádech jejich trik - Žížala CUP. I dobře nás vyvedou z města po cyklostezce. Ta vede velmi malebně podél říčky Tiché Orlice přes Letohrad, Šedivec až do Nekoře. Po 23 ujetých km zde dnes při vodní nádrži Pastviny končíme - zamluvená chatka u Petrova palouku až do neděle je celá naše. Dny jsou dlouhé a tak ještě za světla stihneme osvěžující, večerně letní koupání ve vodní nádrži a Milan i rozdělat oheň. Opékání chutných klobásek přece patří k relaxačním víkendům. Makat na kole budeme až zítra.
Vyrážíme něco po deváté a hned za rohem nás čeká první z mnoha sobotních kopců! Není sice tak dlouhý, o to však prudší - tábořiště Petrův palouk je totiž v ďolíku u vody. Následuje pěkný, plynulý sjezd. Několikrát si tuto houpačku za dnešek zopakujeme. Dokonce i podél Divoké Orlice. Nedá nám to, musíme taky blíž k vodě, pořádně si šáhnout, já zde šaškuju i s kolem. Krátce stavíme u Zemské brány - nesmí chybět foto z Pašerácké lávky. Cvak! Samospouští se zadaří a na obrázku je vysmáté komplet naše trio. Nostalgicky vzpomenu zimní Orličky loňského roku, stodolácké to běžkování v únoru 2010. I dál na trase několikrát konfrontuji bíle zavátou a šťavnatě zelenou krajinu. To už dávno nejsme sami - dojeli nás studenti olomoucké fakulty tělesné výchovy. Jsou rozděleni do 4-5 družstev a je jich opravdu hodně! Kupodivu si s budoucími tělocvikáři ani moc nevadíme, přestože se na trati několikrát navzájem míjíme. Postupně stoupáme na ústřední hřeben Orlických hor, dílem silničkou, dílem šotolinovými stezkami, delší čas po červeně značené Jiráskově cestě. Projíždíme kolem několika bungrů, typických právě pro Orličky. Přední vrch (678 m), bungr "Na Holém", Annenský vrch (991 m). Zdejší nová rozhledna Anna byla slavnostně otevřena relativně nedávno, koncem října 2010. Ze svého vrcholu skýtá kochací výhledy do široka, do daleka... Vše umocněno dramatickými mračny -nadouvají se jen tak pro efekt nebo nějaká tak kapka dolů spadne? Zatím jen pouhá hra nebeská na honěnou... Z Pěticestí odbočíme k nejvyššímu bodu za dnešek - barokní Kunštátská kaple v roce 1670 posazena do nadmořské výšky 1037 metrů. Po žluté se vracíme kolem vrchu Zakletý (990 m). Chceme-li do Říček, musíme sjezdovkou... volíme "červenou" a všichni tři premiérově sjíždíme kolmo skoro kolmé, rozhodně však prudké, v červnu zelené svahy. Opravdu nevšední zážitek! Teď pro změnu Milan nostalgicky vzpomíná, jak před léty právě zde se svými dětmi lyžoval... Vedle nás se mihnou dvě horské tříkolky. Taky způsob jak nasytit se adrenalinem. V Rokytnici dáme oběd - docela chutně se nacpem (krupicová polévka, kuřecí steak s broskví, obalovaná niva, tatarka... ), místní kaštanové pivko navrch. Přes Kunvald se stáčíme k návratu. Už z dálky nás bodnou do očí rozsáhlé lány světle fialového odstínu. Taková ta francouzky levandulová barva je to. O levanduli se však nejedná. Co to jenom je za rostlinu? K jakému využití? Vůně fialových polí je příjemně nevtíravá. V Milanovi probudí vzpomínku na nedávno shlédnutý film, zajímavý krimi triller "Vůně". Stručně nám o něm vypráví. K našemu tábořišti to máme už kousíček, takových cca 5 kiláčků, když začíná zlehounka pršet. Tak lehce, že nestačíme ani pořádně promoknout. Inu, bylo to zase jednou o klice na počasí. 67 krásných km s klikou :-)
O nedělním ránu po vydatné snídani kompletně zabalíme a naše kola nabalíme. Ještě před devátou předáváme vyklizenou chatku. Milan si navíc stihne i zaplavat. Dnešní cykloputování, podobně jako to včerejší, precizně naplánováno Ivkou - jedeme po značených cyklo a turistických trasách podél Divoké Orlice. Místy je to pro kola tak trochu divočina, jsou úseky, kdy kola raději vedeme. Následně profrčíme Žamberkem a přibrzdíme u zámku Potštejn. Útulná zámecká cukrárna zve k posezení, nelze odolat. Dortík tvarohový s jahodami, pařížský čokoládový, větrník, kafíčko... Hra na zámecké panstvo nás očividně baví :-). Začíná prudce pršet, ale my pod střechou, jen kola popostrčíme hlouběji do zámeckého podloubí. Za chvíli je po dešti - uzrál čas popojet dál. V Kostelci nad Orlicí nesmíme minout Nový Zámek s hezkým parkem, zahradou a jezírkem, kde rozevírá se leknín vedle leknínu. Nahlédneme i do neméně pěkného zámeckého parku v Častolovicích. Kvalita cyklostezek a turistických cest nás příjemně překvapila. Jak po silničkách, tak i v lesním terénu, mezi loukami či podél břehu řeky anebo železmiční tratě. Mnohdy si připadáme jak na bezvadné stezce v cizině. V Třebechovicích pod Orebem stihneme cinknout na příbuzné, kteří zde bydlí, a prohodit s nimi pár slov. Do cílového Hradce Králové je to pak už co by kamenem dohodil, no prostě kousek. Drobátko trvá, než se ve větším městě zorientujeme, nicméně tamnější nádraží nalezeno a taktéž vlak na Prahu, který odjíždí za půlhodiny. Naložíme kola, naložíme sebe a - spustí se pořádný slejvák. Smějeme se a je nám dobře v suchu. Prostě když je klika, tak je klika - na počasí, príma lidi, úžasné výlety...
Zaznamenala Harmiva
