Pátek
Na vandr jsme se domluvili s Frantou Králem a tím i s Míšou. V průběhu týdne se přihlásil a odhlásil Zdeněk Foltýn, tak jsme byli nakonec tři. Sraz jsme měli v půl páté na Hlavním nádraží, ve třičtvrtě to jelo, ale České dráhy překvapily a přes frontu (pátek odpoledne) jsme lístek stihli koupit a nalodit se do prázdného City Elefantu (takže žádné sundavání brašen apod).
Za necelou hodinku jsme byli v Berouně ,a protože jsme konzumovali ve vlaku škvarky, které Franta Král přinesl, bylo potřeba získanou energii ve formě tuku trochu naředit alkoholem. U nádraží jsme našli ceduli na restauraci za cca 100m. Sledovali jsme ukazetele, které nás dovedly do polorozpadlého bývalého cukrovaru, kde se jako zjevení objevil malý berounský pivovar s hospodou s krásným interiérem. Dali jsme si hned místní pivo a tláču (mazadlo na klouby). Zvolili jsme Medvěda 11, měli sice v nabídce „cyklistické pivo“ stupňovitosti 8, to nás však neuspokojilo. Pan majitel měl též asi sběratelskou vášeň pro různé tanky a transportéry, kterých se na dvoře cukrovaru též několik nacházelo. Takže jsme vlastně měli přípravu na pobyt ve vojenském prostoru.
Cílem páteční etapy bylo Smaragdové jezírko na úpatí Plešivce, kam jsme dorazili po cca 20 km okolo osmé hodiny večerní. Jezírko mělo sice zelenou smaragdovou barvu, ale díky vodním rostlinám nepůsobilo příliš čistě, nicméně při bližším ohledání bylo vyhodnoceno jako použitelné na koupání, takže jsme to využili. Místo na spaní s ohništěm jsme měli kousek na jezírkem přímo na cestě. To se nám moc nelíbilo, tak jsem vylezli o něco výše a tak jme objevili několik kempovacích míst s ohništi. Co si pamatuji, tak Plešivec je oblíbené místo pro masové trempské potlachy. Rozdělali jsme oheň, na roštu, který byl k dispozici, jsme udělali buřty, vypili pivo, které Franta Král koupil v pivovaře a bylo nám dobře. Před setměním ještě dorazila parta několika asi maturantů na trempu, kteří se utábořili na stejném místě, jak jsme původně chtěli my. V noci dorazila ještě jedna dvojice, takže tam plály tři ohně. Maturanti moc neřvali, komáři moc nežrali,tak jsem se docela dobře vyspali
Sobota
Ráno jsme vyjeli/vystoupili na Plešivec, odkud je krásný rozhled na Brdy a Jince. Pak jsme sjeli do Jinců,kde byl oběd Poté jsme vstoupili na území vojenského prostoru. Oficiálně jsou o víkendu přístupné pouze okrajové části, ale běžně se toleruje pohyb po cestách kdekoliv, takže výhružnými cedulemi jsme se nenechali odradit, a i když jsme potkali občas nějaké vojenské vozidlo, tak nás nechali na pokoji.
Cestou jsme se vykoupali v nějaké vodárenské nádrži (však vojáci něco vydržím ne ?), což v odpoledním horku bylo obzvlášť příjemné.
Užívali jsme si nádhernou čistou přírodu, obzvláště v tomto ročním období, kdy ještě kvete luční kvítí a vše je krásně svěží. Vystoupali jsme na Tok (864 m), je to taková placka, že tam musí být vrchol výrazně vyznačen, aby člověk vůbec věděl, že je na vrcholu.
Poté jsme směřovali přes jeden kopec k Padrťským rybníkům se zajížďkou k nějakému vojenskému objektu, kterým se nedalo projet, a kde na nás promluvil plot, že by bylo dobré se otočit. To jsme také učinili. Po minutí dolního rybníka jsme dorazili na hráz horního a hledali jsme místo na koupání. Jediné slušné místo, kde se dalo vlézt do vody bylo uprostřed hráze, kde byly schody. Tam ale byla usazena skupinka cyklistek v nejlepších letech, které jely na těžko (kam ta emancipace spěje). Po krátkém popojíždění a vrhání nevraživých pohledů se nám je podařilo vypudit, a tak jsme se mohli ponořit do chladivých vod Horního Padrťského rybníka. Po koupeli byla cílem hospoda v Rožmitálu pod Třemšínem. Na kraji Rožmitálu ve Starém Rožmitálu u Rybovy kostela jsme situaci vyhodnotili tak, že přespíme v Rožmitálu a začali jsme se poohlížet po nějakém vhodném místě. Franta Král si všiml tribuny malého stadiónku. Míša už věděla, kde je nejlepší hospoda, a byla opravdu úžasná. Posezení venku s výhledem na Rožmitálský rybník a zapadající sluce byl kýčovitě romantický, ale velmi příjemný. Po večeři a několika europivech zn. Gambrinus (to byla jediná věc, který nám trochu kalila tento zážitek) jsme se odebrali na předem vybranou tribunku přespat. V noci jsem tím asi překazili erotické hrátky nějakým místním postpubescentům, předpokládám ale, že si našli nějaké jiné místo. Za tribunou bylo udělané koupaliště (ne moc použitelné) a skryté místo na postavení stanu. Tak dobrý tip na příště na přespání.
Neděle
Nedělním cílem bylo dobytí Třemšína (827 m) s odbočkou k mohyle J.J.Ryby, kde ukončil svůj život. Při průjezdu Hutěmi pod Třemšínem nás zaujal skutečný semafor na návsi (asi na informaci o rychlosti řidiči moc nereagují, tak tam dali semafor, a na červenou si asi většina projet nedovolí.) Pak jsme po červené tentokrát turistické značce stoupali na Třemšín. V horních partiích kopce jela proti nějaká cyklistka a když jsem ji míjel, tak na pozdrav neodpověděla a zastavila. A ejhle kdo to nebyl (teda kdo to byl). Byla to Alena Vosmíková, která kousek od Rožmitálu trávila víkend u „mladých“. Přestože už na Třemšíně byla, tak to s námi vystoupala ještě jednou.
Z Třemšína jsme s Alenou sjeli druhou stranou do Mišova do „protiradarového“ občerstvovacího stánku, kde jsme dali Březnické pivo a já jsem přidal ještě grilovanou krkovici (byla dobrá).
Po tomto občerstvovacím intermezzu jsme se rozloučili s Alenou, která odjela plnit své společenské povinnosti a my se opět ponořili do brdských lesů směrem na Padrťské rybníky, kdy byla opět koupačka. Potom už nás čekal mnohakilometrový sjezd k zámečku Tři Trubky a dále podél potoka do Strašic, odkud jsme přes menší kopec zase sjížděli až do Hořovic, kde jsme sedli na vlak a okolo sedmé večerní jsme byli v Praze.
Trasu naleznete zde http://www.cykloserver.cz/f/90bf052726/
Míšiny fotky zde http://zelvifotky.rajce.idnes.cz/