Orlické hory mají dva vládce - populárního Rampušáka a méně známou Kačenku. Přitom tato sličná princezna je mnohem starší než Rampušák s bílým plnovousem. Lesní muž Rampušák se poprvé objevil v rozhlasovém pořadu o Orlických horách někdy v šedesátých letech, zatímco princezna Kačenka je známá minimálně dvě stě let. Kdo miluje dlouhé přejezdy, pak jsou pro něj Orlické hory jako stvořené. Jejich vládkyně Kačenka je pěkně urovnala a uhladila, takže hřeben je dlouhý, rovný a málo členitý. Výhodou také je, že se až do výšky 1000 m nad mořem můžete vyvézt autobusem a pak jet většinu cesty převážně s kopce.
Jménem Rampušák je nazván také malebný penzion na náměstí v Rokytnici, kde nás přivítali jako staré známé. Odtud jsme tedy v sobotu ráno vyjeli skibusem do Šerlišského sedla, nejdříve mírným stoupáním dojeli k odbočce na Velkou Deštnou a pak následovalo dlouhé putování po hřebeni. Na výhledy jsme sice štěstí neměli, ale stopy byly projeté. Nenechali jsme si ujít ani odbočku ke známé Kunštátské kapli. 
V okolí Anenského a Komářího vrchu jsme míjeli několik předválečných betonových bunkrů, do jednoho velmi zachovalého jsme se nechali zlákat na prohlídku a pak i na delší posezení a popovídání s členy Klubu vojenského opevnění, kteří zachování této památky obětavě věnují spoustu času a peněz. Potom jsme pokračovali kolem dělostřelecké tvrze Hanička a podařilo se sjet na lyžích až do Rokytnice (závěr po místní sjezdovce) – ani nám nepřišlo, že bychom měli mít v nohách 35 km.
Na neděli trošku nasněžilo, ale v nižších polohách sníh nebyl téměř žádný. Hezkou sobotní trasu jsme se tedy rozhodli zopakovat, jinou možnost jsme na výběr neměli. Po poledni se dokonce ukázalo sluníčko a svítilo na cestu i v době, kdy už jsme byli ve vlaku a mířili domů. Takže romantiku Zemské brány, Pašeráckou soutěsku a sjezd ze Suchého vrchu do Jablonného jsme si museli nechat na jindy.
A jak to bylo s tou princeznou Kačenkou? V Orlických horách občas vanou silné západní větry od Krkonoš a neméně prudké od východu, ze slezských nížin. A to dalo vzniknout pohádce o tom, jak Krakonoš létá plný touhy na námluvy za Kačenkou na Kačenčiny (Orlické) hory a když ta jej odmítne, vrací se zpět. Obě cesty jsou spojeny s větry a "božím dopuštěním", na zpáteční cestě pak Krakonoš navíc "přeukrutně pláče", takže se rozvodní potoky a řeky. Po čase ho zlost přejde a on se znovu vypraví na námluvy. Přece jenom – co kdyby?