Brdský cyklovýlet, původně avizovaný jako "Z Pičína di Řitky", vedl určitě po Brdech. Jen Pičín poněkud opomenut, ale Řitka, vesnička s téměř poetickým názvem, ta zachována. Prostě bylo nás pět a to se už nějaký ten našeptávač, co mění plánované trasy, obvykle vyskytne. Jednou mu podlehneš, pak se ale snažíš odolat... ;-)
Z Hlavního nádraží vyjíždí vláček s Lenkou a Harmivou se zpožděním. Na Smíchově trpělivě čeká velitel dnešní akce Zdeněk. Musí, jelikož má pro nás tři zakoupeno skupinové jízdné. Po přestupu v Berouně si to místní lokálkou valíme do cílové stanice v Lochovicích. Zde šťastné shledání se Silvou a Karmejem - netrpělivě nás již vyhlížejí neb jim to přijelo od Rakovníka přes Beroun na čas. Takže jsme všichni, hurá do sedel a vstříc určitě krásným a silným zážitkům! Záhy jedeme podél říčky Litavky a brzy ji překonáváme po dřevěné lávce. Pak terénní pěšinou mezi poli k blízkému lesu. Na obzoru dominuje lehce zakulacený kopec. Že by legendární Plešivec? Shodujeme se, že je to on. Než se však podaří ataka na jeho vrchol, trochu v lese tápeme. Chceme se totiž shlédnout v zrcadle Smaragdového jezírka, což se nám nakonec podaří. Místo je to kouzelně pohádkové, vybízející k romantickému bivaku s opečeným buřtem a hvězdnou nocí...
Na Plešivec částečně kolmo vyjedeme, částečně kola vytlačíme. Tento mohutný křemencový masív s vrcholem o kótě 653 metrů n.m. je opředen řadou bájí a pověstí. O půlnoci se sem na ohnivých košťatech slétávají brdské čarodějnice, tančí na vysokých valech a posedávají na rozeklaných skalních útesech. A že těch útesů tady je! Mnoho přemnoho... Skupině vrcholových skal propojených pravěkými valy se říká Fabiánova zahrádka. To podle vládce brdských lesů a horských duchů Fabiána. Mohutné kamenné valy, svou délkou přesahující 3 kilometry, svědčí o významu hradiště kdysi v době dávno minulé... Pokud možno pohodlně se každý uvelebíme na zdánlivě rovnějším skalnatém výběžku a dáme prostor dnes první gastroturistice. Zatím ještě z vlastních zásob z domova přinesených. Na jihozápadní straně Plešivce, na samém okraji vrcholové plošiny, je místo, které zove se Čertova kazatelna. Z velmi strmého svahu, několik metrů téměř kolmého, později jen velmi příkrého se nám naskytne úžasný výhled na střední Brdy a do kraje cca 300 metrů nad údolím říčky Litavky. Nádherné lesy nám tají dech a což teprve představa, kam dohlédneš za ideální viditelnosti... Bezmála až k hraničním horám.
Následuje lehce adrenalinový sjezdík přes rozcestí Křižatky, abychom se posléze ocitli na Komorsku. Fotíme se u nepřehlédnutelných kamenů s památnou deskou - v 15. století zde ohněm zanikla středověká ves. Další rozcestí Pod Provazcem hlídkuje u silnice Hostomice - Pičín. Do Pičína sice chceme, ale nikoli po silnici. A tak si to namíříme po kamenitě drncavé cestě lesem Pod Kuchyňku a odtud neomylně na Studený vrch (660 m n.m.). Trasa je nám velmi povědomá - bodejť ne, když jsme tu o letošní zimě v podobné sestavě řádili na běžkách! Studený vrch není jen tak ledajakým vrchem. Od roku 1940 je důstojně ozdoben kamennou rozhlednou. Tato osmiboká věž je 17,5 metrů vysoká a původně sloužila k zemskému měření. 81 dřevěných schodů vede na samý vršek věže, odkud i přes vzrostlé stromy jsou unikátní výhledy. My poznali například hrad Karlštejn, ale za dobrého počasí možno spatřit vrcholy Šumavy, Krušné hory, České Středohoří a za velmi dobrých podmínek dokonce i Ještěd a Sněžku. Zatímco se kocháme s pivkem značky Staropramen v ruce, dole se pro nás grilují voňavé klobásky. Nachází čas pro gastroturistiku č. 2.
S fajn pocitem, že se neflákáme a plníme vytyčený bod za bodem, přešmikneme silnici Hostomice - Dobříš. Po vojenské asfaltce míjíme Stožec a užíváme si sjezdu z jeho svahu. Pod Soudným pak rozlučka se Silvou a Karmejem Brabytem, ďáblíkem pokušitelem - láká Lenku, Harmivu i samotného velitele Zdeňka k pohodovému zakončení výletu v hospůdce U Paviána v Halounech... Uvědomělá trojice však odolá všem nástrahám a zdárně dokončí plánované. To znamená vykonat gastroturistiku č. 3 Na Rovinách. Občerstvení u Dernerů nás posílí na těle i duchu. Večer zde sice pořádají Houbařský karneval, ale my pokračujeme dál.
"Naše dál" je kolem naučné info tabule s houbami U Červeného kříže k parkovišti u Skalky, přes silnici Řevnice - Mníšek, k rozcestí U Šraňku a U Dubu. V Černolicích věnujeme pohled krásným Čertovým skalám, jednomu z nejstarších horolezeckých terénů v Čechách. Již v letech 1904 - 1905 se začaly využívat. A je tu Řitka, záchranný bod z původního pojmenování dnešního cyklovýletu. Omrkneme místo, kde jsme začínali únorovou běžkařskou akci a už si to pelášíme přes Jíloviště, přes sebou hrdě se tyčící štíhlou dominantu Cukráku. Začíná se smrákat, když v bezprostřední blízkosti televizního vysílače Cukrák krátce pauzírujeme, chroupajíce ořechové tyčinky s různou příchutí. Že by gastro č. 4? Inu, spíš taková finální gastro-bodka. Obdivně vyvracíme krky a vzhlížíme do výšky 411 metrů. Tak vysoká je vysílací věž se sladkým jménem. Již za totální tmy kličkujeme mezi loužemi v lesíku za Cukrákem. Hrozí bahnitá koupel, ale zvládáme tento zákeřný terén bravurně. Až na lehce zabahněná kola je vše OK. Zbývá přes Lipence dojet do Radotína na nádraží. Natočili jsme solidních 70 kiláčků a další za tmy už nemusíme. Spokojení a rozesmátí počkáme cca 20 minut na vláček, který nás postupně vysadí na Smíchově a Hlavním nádraží. Tam, kde jsme ráno začínali. Joj, pěkný brdský den to byl!
Zaznamenala Harmiva