Říčanskem a Voděradskými bučinami

Co udělá zanícený cyklista, když zima dlouhá a sněhová je, že i hlasatelka televizních zpráv Voldánová sáňkuje u pražského musea? Správně, opráší běžky, popřípadě na skluznici prskne nějakou tu mázu a vyrazí. Stačí mu jen za humna Prahy a v bílé stopě se vyřádí stejně dobře jak někde v horách, co lemují naší českou zemičku.
Už ke konci našeho brdského běžkování první únorovou neděli se Otin rozhodl, že nás tentokrát pozve na výlet kousek za Prahu. Přesněji jihovýchodně od hlavního města. Zdeněk mu to odsouhlasil a většina lyžníků z poslední brdské výpravy začala Otinovi hlásit svou účast. Dokonce i Jana s Alenkou, které jsme poznali teprve před týdnem právě v Brdech. Jela i Maruška, jež na posledních běžkách chyběla. Ta hned ve vlaku, ještě ve stanici Hlavní nádraží, obdarovává Otina pivní lahví Zlatopramenu. A tak má Otin dostatečně tekutin k zapití své houskové snídaně. Inu, je veselo hned po ránu v City-Elefant... :-) Dobrá nálada se nás drží po celý den. Není divu - Punťa Slunko se rozhodl, že půjde na nedělní výlet s námi.
Z vlaku se vykulíme ve Světicích, mezi sebou si důvěrně řekneme, že žádná taková (jako světice) mezi námi není a s úlevou se už na běžkách noříme do přilehlého lesíka. Říčanské polesí je pěkně prošpikováno dokonale vysněženými pěšinami. Orientace velmi dobrá pomocí značek turistických i těch tabulkově žlutých cyklistických. Někde tady jihozápadně od Tehovce pramení Rokytka, říčka v Praze vlévající se do slepého ramene Vltavy vpravo od Libeňského ostrova. Netrvá dlouho a kolem Olivovny, dětské zotavovmy u Říčan, se dostáváme na dohled hájovny Vojkov. Zde dle plánu by se měli k nám připojit Stodoláci Ivan s Milenou (vyrazili ráno z nedalekého Kostelce nad Černými lesy). Ha, my o vlku a on... Naše parta se zaokrouhluje na hezkém čísle 12.

Po lesíku se neprohánějí jen běžkaři. I jezdci na koních absolvují nedělní projížďku Říčanskými polesím. Koně vrané i bělouši... Náhodná mladá jezkyně na poníkovi nás Zdeňkovým foťáčkem vyblejskne. Celá parta ze sedla koně, to tu ještě nebylo!
Kolem vrchu Klokočná (499 m) směřujeme na Svojetice. Přecházejíce přes ves, běžky v ruce, trochu zakufrujeme. Naši lídři na to naštěstí brzy příjdou a v silně zasněženém poli najdou hlubokou stopu.
Ta nás dovede do Louňovic. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1407! Takže v roce 2007 obec Louňovice oslavila 600 let od svého vzniku... V restauraci Hotelu u sv. Huberta trávíme polední siestu. Je tu útulně a chutná všem. Po obědě trochu zlenivělí vytahujeme zapíchnuté běžky z hromady sněhu. Otin si rozpačitě prohlíží své hůlky - prý mu chybí lyže! Že by je někdo ukradl? A nezapíchl je Otin před úplně jinou hospodou? (ptá se poťouchle Lenka). "Ztracené běžky" se nakonec našly vedle taxi-auta. To jsou teda fóry...
Vedeni modrou hladce kloužeme v solidní sněhové stopě Voderadskými bučinami. Rozsáhlý převážně bukový lesní komplex se rozkládá na pravém břehu Jevanského potoka. Možno spatřit i duby, habry, osiky, lípy či břízy. V lese hnízdí řada vzácných druhů ptáků, například datel černý, holub doupňák či jestřáb. Již v roce 1955 byla tato oblast vyhlášena chráněnou rezervací. Díky nadmořské výšce od 350 do 500 m n.m. se zde drží sníh déle než jinde. Oblíbený cíl turistů z blízkého i vzdálenějšího okolí, běžkařů v zimě a cyklistů v ostatních dnech roku. Kostelečtí Milena a Ivan se odpojí a sjíždějí někam nad Černé lesy. Sníh stříbřitě jiskří v odpoledním slunci. Nádhera! Projíždíme obcí Černé Voderady (387 m). Jako Voděrady je ves připomínaná již od roku 1088. Jméno dostala podle rodu Voděradů, jejíž členové radili čili pracovali v zavodněné krajině. Za Karla IV. vedla přes Černé Voděrady cesta z Prahy do sázavského kláštera, dosud zvaná jako Pražská. A někde za obcí, na turistické červené k tomu došlo - trhne se nadržené družstvo A. Ten den už nejsou k mání. V 16:52 středoevropského času přichází od Zdeňka sms-ka: "Jsme v Ondřejově u hvězdárny, fotíme se u 2-metrového dalekohledu. Vašek říká, že je to ten ondřejovský největší". Tam se ostatní ani nedostali. Ivka s Milanem zjistí, že kolem čtvrt na šest jede z návsi Ondřejova přímý bus do Prahy. A začně pravý finiš s solidním tempu, přestože
ta červená turistická pěkný kus strmě stoupá (Karkoška 477 m, Pecný 545 m). Lenka s Harmivou se přidávají. Vše dobře dopadne, sedíme v buse a mobilujeme lídrovi Otinovi. Lenka dokonce stihne v Praze večerní dívadlo, kde vůbec nevadí, že místo společenského kostýmu je oděna ve sportovním běžkařském http://depresivnideti.eu/

Zbytek výpravy nespěchá, vždyť na Prahu v nedělní podvečer ještě něco jede. Nenechá se přece přípravit o závěrečné posezení v hospůdce... ;-)

P.S. A kolik že jsme to vůbec naběžkovali? Družstvo A něco kolem 32 km (návrat do Prahy vlakem ze Senohrab či Mirošovic) a ostatní tak 26 + -.

Zaznamenala Harmiva