Z Řitky do Pičína (na běžkách)
Nedělnímu výletu na běžkách předcházela nebývale plodná diskuze na stodoláckém webu. Ozývaly se vzdechy, jaká škoda, že zrovna o tomto víkendu je souběžně lyžovačka v jiných kopcích, třeba v jizerských či alpských. Také pochybnosti byly, zda se plánovaných 30 km a hlavně následné posezeníčko v hospůdce dá stihnout. Nebo obavy o kvalitě sněhu... Jiní tyto negativity vyvraceli a bojovně povzbudivou náladu šířili. I nejpřesnější švýcarská předpověď počasí se objevila. Vedoucí výletu hodil do pléna eso nejvyššího kalibru: Kdo ujede na běžkách celou plánovanou trasu, dostane diplom! Na to se někteří nachytali, aby ráno pak zaspali - z přemíry rozrušení a následného útlumu či díky živým snům? Nicméně na start do Řipky nás busem dojelo 12. Včetně dvou kamarádek, kterých si hoši z našich řad všimli už na Smíchově (stačí, že máte nějaká dřívka a hůlky v ruce, jste ženského pohlaví a seznámení je na světě) ;-)
Už samotné označení běžkařské akce "Z Řitky do Pičína" pro mnohé lákavé a pro mnohé výzvou. Snížek poletujíc v podobě rozverných vloček často nás doprovází, ale do husté sněhové chumelenice má daleko. Chytnem se žluté, vklouznem do běžek a tradá na červenou.
První naše větší zastavení je při úpatí Brdského hřebene na Skalce. Vrchol Skalka se pyšní 553 m n.m. a původně poutní místo opraveným barokním kostelíkem sv. Máří Magdalény. Klášter a Křížová cesta jsou opraveny jen částečně. Za každé roční doby velmi oblíbené místo turistů, cyklistů a když je sněhově bílo, tak i lyžníků běžkařů. Vrhneme se na malý stánek s občerstvením a záhy si pochutnáváme na svařáčku, kafíčku i pivku. A hlavně na buřtíku, kterého si s láskou a něhou sami opečeme nad plameny nefalšovaného ohniště. Posilněni sympatickou svačinkou běžkujeme dál.
Kóta U Červeného kříže čítá 548 m a ta u Studeného Vrchu 660 m. Kuchynka je dál a o pár metrů níže - 635 m. Nejprve však atakujeme přístřešek na Stožci - výjímečně tu nikdo není a tak sezení v přístřešku je na solidních pár minut stodoláckou záležitostí. Z časových důvodů se někteří odpojí dříve - třeba Ivka s Milanem sjedou do Haloun, aby vychutnali další sjezdík po loukách až do Řevnic.
Kolem Studeného vrchu se jen mihneme, jeho špici se sedmibokou kamenou věží o výšce 17,5 m necháváme na jindy. Šetříme síly pro Kuchynku. Lídr Zdeněk tuto rozmanitě členitou pasáž sešplhá jako první - aby v pozici fotografa profíka obrazově vše zaznamenal, zdokumentoval. V patách je mu Vašek, na třetí pozici se souká Harmiva a už jsou na vrcholu všici. Včetně Otina, který hodlal vrchol Kuchynky po vrstevnici objet. Nějak ale přehlédl tu správnou odbočku, asi příliš zasněžena byla. Fotíme se u vrcholového kříže. 7 statečných. Cvak! A ještě jednou po výměně fotografky za fotografa (Lenky za Zdeňka). Cvak!
Čas od času probleskne únorovým nebem slunko. To aby se neřeklo. Anebo abychom si lépe vychutnali úžasné výhledy - z poměrně úzkého a ostrého hřebenu Kuchynky je vidět skvěle do široké dálavy: Na severozápadě vrchy Malou a Velkou Babu, Písek a za ním vykukující Plešivec. Na jihu lze sledovat Dobříšsko. Finální sjezd z hřebenu je místy poněkud prudší, ale nasadíme osvědčený pluh a na běžkách sjedeme všichni. Pravda, Michal (většinou Nemluva), poněkud neobvykle má řeči ("tak tady jsem jel naposled"). Ale i jemu září očka a je spokojen. Taktéž jeho přítelkyně Jana. Zbývá po zelené sklouznout do Pičína. U hřbitova nad obcí se sháníme po Otinovi. Ááá támhle už sviští a frnk už je první v pičínské hospodě. Tomu se říká ten správný finiš v pravou chvíli... Výborný 11-ti stupňový gambáč, grog, svařák, párečky, klobáska... Vedoucí dnešní výpravy drží slovo a každého, kdo ujel celou plánovanou trasu z Řitky do Pičína, obdarovává diplomem. Solidních 30 kiláčků a maximální spokojenost. Výlet musíme někdy zopakovat, určitě kolmo až sleze sníh. Zkušené brdology ve svých řadách už máme a troufám si tvrdit, že se rýsují noví brdofilové... :-)
