Útok na TOK
Útok na Tok
Autobus nás vyklopil v zledovatěle šedavé Příbrami. Jsme čtyři a klouže nám to dnes při neděli podobně jako v Praze a ostatních obcích tady dole. Tak honem tam někam nahoru, kde je bíle naváto jak v čerstvě povlečených peřinách! Žlutá nás spolehlivě vymotává z příbramských ulic a uliček, netrvá dlouho a jsme na okraji lesa zvaného Podlesí. Sníh je tady ještě zmrazkovitě zatvrdlý a tak lehce stoupaje do hloubi lesa poctivě křupeme, běžky na ramenou. Zhruba v polovině Podlesí snížek už vláčnější, poddajnější, dokonce se rýsuje i nějaká ta stopa. Na nic nečekáme a šup do běžek, šup do stopy! "Rapsodie in white" může začít... Žlutou opouštíme na Orlově, abychom se chytli modré. Orlov, malebná vesnička na Příbramsku, je místními označován jako takový "malý konec světa". Neb zde končí nejenom turistická žlutá, ale i silniční asfaltka. A začíná okrajová část vojenského újezdu Brdy. Naším cílem není nic menšího než sešplhat s běžkami horu Třemošnou (777 m n.m.), dominantu centrálních Brd. To se nám nakonec podaří, máme radost a tu taky náležitě projevíme: Uděláme zde ne jeden, ale hned několik vrcholových fotosnímků :-) A zapíšem se do vrcholové knihy.
Z části máme splníno, zbývá "útok na Tok". Musíme, když už tak nazval náš lídr Zdeněk tento nedělní běžkařský výlet. Ale taky chceme. Je zde totiž úžasně. Poměrně široké lesní cesty lemované smrkovými velikány. Tyto zachumlány v sněhových hábitech shovívavě shlížejí, kterak lyžníci ladně kloužou ve vyjetých stopách. Nutno podotknout, že lyžníků nemnoho. Často to vypadá, že jsme v Třemošenské vrchovině Brd sami. Povinná zastávka - jsme na Toku! Jako nejvyšší vrchol středočeských Brd se Tok pyšní kótou 865 m n.m. Z dálky není nijak výrazný. Je to rozsáhlá náhorní plošina, kde se vrchol rozezná jen podle usazeného zeměměřičského kamene. Kopec leží ve vojenském prostoru, navíc na hranici dopadové plochy vojenské střelnice a je veřejnosti nepřístupný. Přesto je poměrně často navštěvovaný, jak praví vrcholová kniha. Přes vlastní vrchol vede široký protipožární příkop, jehož úkolem je zabránit rozšíření častých požárů, způsobených dělostřeleckou municí.
Z Toku sjíždíme dlouze táhlým, místy i prudším sjezdem na Jordán. Jde o vojenskou cílovou plochu, která se rozkládá v severních svazích vrchu Jordánu. Zdeněk, následován Ivou, se prodírá hlubokým, mnohdy panensky nedotčeným sněhem kolem bungrů. Otin s Maruškou hladce sviští po zasněžené silnici. A za nedlouho opět pospolu ve čtyřech a v úchvatném sjezdu po poněkud sněhově umydleném povrchu. Posléze běžky zouváme - lesní silnice je tak dokonale protažena, že sníh, valovitě navršen, ji prakticky jen lemuje. Do Zaječova tedy opět po svých, běžky na ramenou. Je to s kopce, Otin nás baví veselými historkami typu "kterak jedna zapadla do sněhu až po prsa" a tak nálada dobrá, ba vynikající :-) Na návratový bus si počkáme v útulně vyhřáté hospůdce. Staropramen a griotky chutnají velice, neméně i chřupavé topinky s česnekem...
Příjemně unavena, v harmonii ducha i těla, si doma přemítám: Že je dobře, když v naší malé zemičce najdete místa dávající iluzi, že městské civilizace a vše, co k tomu náleží, jsou hodně hodně daleko. Že ta krásná příroda je tu dominující a hned tak se nedá...
Zaznamenala Harmiva
