PŔEDJARNÍ BĚŽKOVÁNÍ NA ŠUMAVĚ ANEB O ČEM TO NAŠE SPORTOVÁNÍ VLASTNĚ JE...
Od našeho předjarního běžkování na Šumavě uteklo už 14 dní, dnes jsem si poněkolikáté prohlédla fotky a zavzpomínala, jak tam bylo báječně. A nejen zavzpomínala, ale konečně mi i došlo, že bych mohla napsat něco do stodoláckého deníčku. Takže se zpožděním, ale přece...
Pokaždé, když jedu na Šumavu, už za Volyní mám takový zvláštní šimravý pocit kolem srdce a žaludku – a vím, co to znamená: Je to láska k tomuhle kousku naší země, která přetrvává léta v každém ročním období a za každého počasí. Přesto bohužel nejsem žádný velký znalec Šumavy, těch bylo ale naštěstí v naší sedmnáctičlenné skupince hned několik, a díky nim jsme na běžkách projeli krásné trasy a viděli známá i méně známá místa.
Pátek 13.3. - Den první aneb Kdo už nemohl ve městě vydržet...
I když sraz v Horní Vltavici byl naplánován až na večerní hodiny, někteří z nás byli na cestě z města už v pátek ráno, aby si užili alespoň půlden předjarního lyžování navíc. Cesta utekla v pohodě, střídalo se sluníčko a průtrže mračen, Kvilda nás přivítala haldami sněhu a kolem poledne jsme už seděli v místní Pekárně, pochutnávali si na skvělé kulajdě s pravými hřiby, pivču, kafíčku a na dobrůtce s libozvučným názvem povidloň.
Posilněni a dobře naladěni jsme naplánovali lehoučkou trasu, na kterou vyjeli Míla s Jardou, Vlastík–potápěč, Mirka a Mirek z Hahy. Z Kvildy na Horskou Kvildu ani na Danielce nebyly výjimečně strojově projeté stopy, teprve z rozcestí na Zhůří a pak na Zlatou Studnu jsme se krásně svezli. Na Zlaté Studni nám Jarda předvedl a vysvětlil, co to znamená jezdit stylem telemark (do té doby jsem nechápala, k čemu je to vlastně dobré!).
Zpět na Kvildu to šlo po téměř rovince nebo s kopce skoro samo. Spousty sněhu všude kolem vytvářely krásnou zimní kulisu, a i když očekávané sluníčko nakonec vůbec nevykouklo, náladu nám to nepokazilo. Už jsme se těšili na ostatní, se kterými jsme se měli sejít na ubytovně Místního úřadu v Horní Vltavici. Po rozdělení se na útulné pokojíčky a přivítání vynikající Františkovou slivovičkou od Jožky (!) jsme vyrazili hledat hospodu, což byl tvrdý oříšek. Jedna byla zavřená, druhá vypadala spíš jako hráčské automatové doupě – jak někdo poznamenal, na osm lidí tam měli šest půllitrů. Nakonec jsme skončili ve velice nešumavské hospůdce u benzinky, kde zpočátku díky servírce zdálo se být vše problém; přesto jsme se najedli (zmražené porce v mikrovlnce vcelku brzy nabyly podoby čerstvé svíčkové, španělského ptáčka a bramboráčků), pivem se osvěžili a kouřem důkladně nasmrádli. To „ocenili“ po našem návratu zejména všichni, co s námi v hospodě nebyli. :-( Abychom si mohli ještě večer společně popovídat, probrat život, akce minulé i budoucí a popít vzorků vín z celého světa, nafoukli jsme chodbičku do rozměrů společenské místnosti pro 14 lidí. Bylo milo a veselo! S vědomím, že „ty hodnoty tam jsou a tělo není blbec“ jsme spokojeně odešli spát... (Před půlnocí? Po půlnoci? Už ani nevím...)
Sobota 14.3. - Den druhý aneb Šumavo, Šumavo, Šumavěnko milá!
Lidi se prý dělí na sovy a skřivany. Sovou se být necítím, skřivanem ještě méně. A tak obdivuji všechna ranní ptáčata, co už po šesté vaří snídani, připravují svačiny, mažou lyže a čile pobíhají po objektu ubytovny. Já spím... A tak jsem si ráno ani nevšimla, že k nám přibyl Jožka Kříž. Fotíme se společně před ubytovnou, kde to ale vůbec nevypadá zimně.
Vyjíždíme auty přes Borová Lada na Kvildu, zůstáváme na parkovišti pod sjezdovkou, mažeme lyže (do klistrů se nám moc nechce, ale jinak to asi nepůjde... ). Je nás celkem 15 (Míla a Jarda, Dáša Fotuška, Ivča, Stáňa, Jolana, Alena, Vlastík, Jaruška a František, Jana a Michal, Jožka, Mirek a já-Mirka). Tři účastnice „zájezdu“ zvolily individuálně jinou trasu. Po silnici s běžkami zatím v rukách míříme k lyžařským stopám. Před námi tu ale prošlo stádo krav. A asi jim nebylo dobře. Silnice i začátek lyžařské tratě je pěkně zas...né. Fuj. (Večer se dozvídáme, že krávy utekly a když byly nalezeny a naháněny zpět za pomoci traktoru, byly vystresované a tak trousily...) Operativně měníme původně naplánovaný směr trasy a vyrážíme místo na Prameny Vltavy nejdříve na Borová Lada po Židovské cestě. Na rozcestích na sebe čekáme, kdo má s sebou placatičku, dává kolovat. Nevím, jestli to je lehkým alkoholovým opojením, nebo radostí z toho, že svítí sluníčko a krajina je pod sněhem přímo pohádková, mnozí se při postávání skládají k zemi jako šraňky. Čím déle postáváme, tím více padlých.
Sjezd na křižovatku nad Borovými Lady si vyloženě užíváme – parádně to sviští a navíc se průsekem lesa otvírají nádherné výhledy.
Stopy až na Knížecí Pláně jsou krásně upravené, užijí si klasici i skejťáci. Zaniklá osada Knížecí Pláně (Fürstenhut), nebo-li Knížecí Klobouk a nebo Krásná Rovina – tolik jmen tohle místo má, a oplývá (alespoň pro mě) magickým kouzlem.
A to nás ještě čekají gurmánské zážitky v krásné, i když přeplněné hospůdce. V některých hostech zřejmě vzbuzujeme dojem vyhladovělosti a vyprahlosti, a tak nám rychle přepouštějí svou židli. Pak dokazujeme, že ke stolu pro 6 lidí se nás bez problémů vejde 12. Kulajda (hmmm) a pralinkové knedlíčky (hmmmmmmmmmm - díky za tip, Mílo), to všechno zalité po libosti pivem, čajem, kávou nebo kofolou. Ono to běžkování má něco do sebe!!! :-)
Po báječné relaxaci opouštíme útulnu (asi se hospodě na Šumavě tak neříká, ale myslím, že tady se to hodí). A rovnou do kopce. Nejdřív jedeme jako spořádaný had, kterému to ale pořádně klouže, i když jsme přemazávali. Michal předvádí ladný pád do měkké závěje a rád jej zopakuje pro Fotušku, aby vše bylo řádně zdokumentováno.
Někteří odbočují k hřbitovu, který zasypaný sněhem vypadá o polovinu menší, než jak ho znám v létě. Na místě zbořeného kostela stojí dřevěný kříž (vztyčen byl r. 1992) a pod schody je umístěný kovový malovaný alianční erb Josefa ze Schwanzenbergu a Idy z Lichtenštejnu. Je to jen zlomek toho, co se v 50. letech zničilo a v devadesátých letech začalo obnovovat. Po zamyšlení se nad tím, jak by to na tomto místě vypadalo, kdyby lidstvo neovládala nenávist a zloba, stoupáme dále k zaniklé obci Bučina; do Německa je to odtud přes hraniční přechod Finsterau co by kamenem... Míjíme zrekonstruovaný hotel Pešlova chata (je vůbec v provozu?) a zbytky železné opony. Na rozcestí pod stoupáním k Pramenům Vltavy nás opouští Michal s Janou – že prý je to odtud do hospody na Kvildě přece jenom blíž. K rozcestníku Pod Stráží je to zase do kopce, odtud ale parádní sešup – tohle svezeníčko jsem si zasloužili! Zastavujeme se u pramene Vltavy. Tedy vlastně Černého potoka, protože teprve od Borové Lady se říčka jmenuje Teplá Vltava. Fotíme se se zasněženou vílou střežící pramen, dojídáme svačiny, dopíjíme čaj z termosek a slivovičku z placatic.
Do hospůdky na Kvildě už zbývá jen pár posledních kilometrů. V cíli na nás čeká nekuřácká jídelna, vynikající guláš a další bašty. Hlad tedy máme pořádný. Večer vynecháváme hospodu ve Vltavici, byla by škoda vyudit si krásně vyvětrané plíce. Chodbový večírek při dalších vzorcích vína a různých delikatesách (Jolano – wasabi oříšky budou v Praze a okolí po našich nájezdech určitě nějakou dobu vyprodané) plyne vesele a družně, škoda jen, že někteří by místo společné zábavy přece jen radši spali...
Neděle 15.3. - Den třetí aneb I když sněží, i když leje, slivovička a úsměv vždy zahřeje!
Na chodbě je ještě v půl osmé klid. Za oknem ale ne: Leje jako z konve. Někteří se rozhodnou rovnou to zabalit, jiní volí variantu Kvilda – pekárna – pak se uvidí. Optimisté věří, že čím výše popojedeme, tím bude počasí příznivější. Balíme, odjíždíme do Kvildy na parkoviště před Pekárnou, které se z páteční sněhobílé plochy změnilo v bažinaté jezero. Počasí už ale vypadá nadějněji. Jarda s Mílou, Vlastík, František a Jaruš, Mirek a já mažeme lyže a zahříváme se výstupem do kopce směr Březová Hora a Filipova Huť. Michal s Janou nechtějí do kopce, jedou sami na Horskou Kvildu a zpět. Ostatní zůstávají na druhé snídani v Pekárně. My máme radost, že jsme to nevzdali. Jede to parádně, po dešti ani památky. Zato chumelenici chytneme pořádnou, a to několikrát. V penzionu Korýtko bohužel nemají roztopená kachlová kamna, takže rukavice, čepice ani bundy neusušíme. V poloprázdné hospůdce nás dostávají na houbovku s vejcem, houbovku s masem a vejce s houbovkou. Všechno vynikající. I Jardovy těstoviny s kuřecím. I veselý vrchní. Když už máme pocit, že nikdo další za námi nedorazí, z mlhy se za okny hospody vynořuje zachumelená Dáša Fotuška, Ivča, Stáňa a Jolana. Dáváme si s nimi ještě kávičku a Jarda v dobré náladě nechává kolovat svou ruskou zmrzlinu.
Z tepla hospůdky se nám moc nechce. Od Korýtka vyrážíme stejně, jako jsme k němu přijeli, pod lesem ale odbočujeme na Horskou Kvildu. Tam se – mnozí už poněkolikáté – obdivujeme skotskému náhornímu skotu, momentálně ne zrovna moc přitažlivému (líbí se mu víc v bahýnku, než na sněhu). Před krátkým pochodem po silnici nás Jolana posilňuje slivovicí – hřeje krásně! :-) Zpátky do stopy a za chvíli jsme na Kvildě v oblíbené Pekárně. Tam je opravdu veselo, celý autobus lyžařů z Písku hraje a zpívá ty nejznámější trampské písničky, a tak se taky přidáváme. Hezké zakončení bezva víkendu!
Je vůbec důležité, kolik jsme toho ujeli?
Kdo chce, ať si to spočítá:
1.den je na mapě:
http://www.bilastopa.cz/images/mapy2009/3_Centralni_Sumava_2009_2.jpg
2. den je na mapě:
http://www.bilastopa.cz/images/mapy2009/2_Sumava_Plane_2009_2.jpg
Přidávám odkaz na jeden z mnoha pěkných dokumentů o Šumavě:
http://toulavakamera.ct24.cz/article.asp?article_id=1274
A poznámka k ubytování v Horní Vltavici: Za Kč 100,--/os./noc (v nově vybavených pokojích za Kč 120,--) vč. rekreačního poplatku + vstřícnost příjemné paní správcové nemá jen tak někde obdoby. Myslím, že se tam budeme rádi vracet, ať už s lyžemi nebo s koly.
P.S. Díky Milušce, Ivče, Dáše Fotušce a Vlastíkovi, jejichž fotkami jsem prošpikovala svůj text.
