ORLIČKY 2010
Poslední únorová dekáda a Suchý vrch v Orlických horách. Více či méně zadýcháni shazujeme běžky a tišíme žizeń v místní osvěžovně. Kam pohlédneš, všude bílo, tuny sněhu. Koncentrace lyžníků o něco hustší než jinde v Orličkách. Však se taky konečně vyčasilo, neděle se projasňuje do modra a 995 metrů nad mořem poskytuje výhled do širého okolí. Navíc umocněno 33 metry vysokou rozhlednou, původně vodárenskou věží. Odtud možno spatřit Šerlich, Kralický Sněžník, Kladsko, Hrubý Jeseník s Pradědem a za dobrých podmínek také Sněžku. Je nám potěšením seznámit se s domorodcem z Jamného nad Orlicí. Zprvu netušíme, jak kvalitního průvodce v panu Netušilovi získáváme. S jeho doprovodem sjíždíme na běžkách posledních 10 kilometrů do cíle v Jablonném. Je to jeden z těch sněhových sjezdů, na které se nezapomíná. Kdy všemi smysly stačíš vnímat šustění lyží, krásnou rozmanitost klesající krajiny a ten zvláštní pocit, kdy rumělcem rozpálená tvář rozráží svěže chladivý vzduch. Skvělé zakončení dvoudenní sportovní akce, přejezdu Orliček na běžkách. Lepší finále snad ani nemohlo být. Bravo fýrerovi, Jepemu z vršku!
Ten nádherný sjezd ze Suchého vrchu jsme si však museli zasloužit. Museli se k němu propracovat během soboty a značné části neděle. A že to nebylo zadarmo...
Sobota, 20. února, něco kolem deváté dopolední, teplota vzduchu i sněhu pod nulou. A tak většina z 23-člené běžkařské party přimázne skluznici pod patou tuhým voskem modrým. Snad to pojede... Rozloučíme se s Masarykovou chatou na Šerlichu (1010 m), kde nám byl poskytnut dočasný azyl a hurá do stopy. Ta je celkem slušná, viditelnost už méně, běžkaři se brzy ztrácejí v mlze. Drobně sněží. Mohlo by být však hůře, vítr ze včerejšího večera se přece jenom utišil. Malá Deštná (1090 m) a Velká Deštná (1115 m) - nejvyšší bod dnešního výletu pro stále mizernou viditelnost opomíjíme (nikdo na vrch nezajede). Pokračujeme
turistickou červenou, tzv. Jiráskovou cestou pod Střední vrch (1000 m). Krátké zastaveníčko na horký čaj na Pěticestí, dále kolem Komářího vrchu (992 m), Anenského vrchu (991 m) a sjezd cca 3 km k pevnosti Hanička (748 m). Podobných dělostřeleckých pevností neboli bunkrů potkáváme hned několik (napadlo někoho z nás je počítat?). Sněžit přestalo, i vidět je nesrovnatelně lépe. A tak stále mírně dolů po hřebenu Žamberského lesa. Zde už stopa méně čitelná, ba spíše rozčvachtaná od pěších výletníků. Mnozí z nás sjedou bez ztráty kytičky a jiní se tváří, že pády s kopce a jiné kotrmelce na běžkách, toť přece náramná legrace :-) Závěrečnému hangu do Zemské brány je možno vyhnout se komorní zasněženou asfaltečkou. Ne všici toho využijí. A tak ti, co prudce krkolomné sjezdy umí, dále dobrodruzi a nakonec i ti, co odbočku k pohodovému sjíždění přehlédli, věrni stále červené Jiráskově, klopítavě hang sjedou, sejdou, skutálejí. K Orlické chatě U Rampušáka, dnešnímu finálnímu bodu, kde zajištěno ubytování, je to už jen kousíček. Hlavní peleton bere za kliku kolem půl třetí a poslední opozdilci se soumrakem - nějaký ten kiláček si přidali, doufajíce v cílovou čtyřicítku. K šesté odpolední je na chalupě parta kompletní a čepovaný Bernard i lahvová Plzeň chutnají výtečně.
Při nedělní snídani debatujeme o trase a jakou mázu zvolit. I včera se vyskytla místa, kde se sníh lepil. Dnes se zdá o něco tepleji, tak kolem nuly (možná i na sluneční brýle dojde). Fýrer doporučuje universální klistr, to svinstvo jedno lepivé. Někteří se rozhodnou ponechat zbytek včerejšího tuhého modrého a s myšlenkou "děj se vůle boží" odvažně vklouznou do běžek. Vrátíme se do Zemské brány. Romantika tohoto skalnatého údolí Divoké Orlice zapůsobí na každého. Říčku, dnes tvářící se klidně a bezpečně, překonáme po Pašerácké lávce a Pašeráckou soutěskou projdeme s lyžemi na rameni. Vyloupneme se na silničce jdoucí od Bartošovic směrem na České Petrovice. Hned vedle kamenného mostu s jedním obloukem z počátku 20. století. Projdeme obcí Čihák a běžky nasadíme opět až na zasněženém poli. Proběžkujeme do Českých Petrovic a šleprem se necháme vytáhnout nad ně. Houpavě dál na běžkách kolem Adamovy kaple a vrchu Adam (765 m), sjezdík po široce rozevřené louce do Mladkova (505 m), ti šikovnější po lyžařské sjezdovce. V Mladkově možnost oběda U Bohouše - kdo rád kančí gulášek, ten si užívá... Zbývá už jen vydrápat se po červené přes Vysoký kámen (842 m) na Suchý vrch (995 m). Cesta vede převážně lesem, mezi tzv. lehkých opevněním, hranici se tady říká "betonová". Občasné průřezy v lesním porostu umožňují krásné kochací vyhlídky. Počasí nám tentokrát přeje a ke slovu příjdou i ty sluneční brýle.
Závěrečný velkolepý sjezd do Jablonného popsán v úvodu. Návrat domů, do realtity městské metropole moravské a české, uskutečněn vlakem a bez problémů.
Přejezd Orliček se líbil všem. Máme jasno, kam se chceme vracet. V zimě na běžkách a v ostatní sezoně třeba s kolem.
Zaznamenala Harmiva
